Odchod od uhlí je bez jádra utopií
„Nejlepší je u nás vyrábět třetinu elektřiny z jádra, třetinu z plynu a třetinu z obnovitelných zdrojů,“říká odborník na energetiku.
Mezi lidmi z energetické branže zavládlo začátkem roku rozčarování. Evropská komise zveřejnila návrh taxonomie, určitý návod, které investice je možné považovat za udržitelné. Zařadila mezi ně i jadernou energii a plyn, jenže s podmínkami, které jsou podle řady odborníků pro Česko nesplnitelné.
„Zrychlování dekarbonizace, jak s ní počítá taxonomie, je naprostou utopií. Je zcela nemožné se při odchodu od uhlí obejít bez jádra. To neplatí jen pro Česko, ale pro celou Evropu,“říká v rozhovoru pro MF DNES ředitel strategie poradenské společnosti v energetice EGÚ Brno Michal Macenauer.
V čem Green Deal a taxonomie ohrožuje tuzemskou energetiku a čím jí může pomoci?
V EGÚ veškerým inovacím i dekarbonizaci fandíme, dává to smysl. Myslíme si, že skutečně dokážeme opustit spalování paliv vykopaných ze země či vytěžených z moře během 21. století. Ale neustálé zrychlování a stupňování požadavků je problematické. To, co je nyní navrženo v taxonomii – což sice není nařízení, spíše souhrn činností, které chce Evropská unie podporovat nebo financovat – je nerealizovatelné. Jen v Německu tvoří 84 procent celkové energetické bilance fosilní a jaderná energie, kterou si nyní zakazují. Vše by chtěli nahradit do dvaceti let obnovitelnými zdroji a to se nedá technicky zvládnout.
Čím si tlak evropských lídrů vysvětlujete? Věří tomu, že se technologický pokrok urychlí?
Domnívám se, že mnoho politiků ani netuší, o čem energetika je. Často se zaměřují jen na výrobu elektřiny, neberou v potaz využívání ropy nebo spotřebu zemního plynu na vytápění. V Česku je celková energetická bilance kolem 500 terawatthodin ročně, z toho spotřeba elektřiny je jen zhruba 64 terawatthodin a spotřeba plynu asi 90 terawatthodin.
Každá společnost generuje nějakou utopii. Proti tomu stojí ideologie, která naopak obhajuje status quo. Utopie se nikdy nerealizují v rozměru, ve kterém jsou předkládány. Poukážou na problém, ale jeho řešení nakonec musí být praktické. A domnívám se, že ty současné návrhy jsou trochu odtržené od poznání, že nemůžeme realizovat utopii v plném rozsahu.
Bude tedy reálné couvnout od nynějšího cíle EU stát se do roku 2050 uhlíkově neutrální?
Bude to potřeba a bude se to muset stát tak, aby politická reprezentace neztratila tvář, aby nemusela popřít, co si vytkla. Pamatujete si lisabonskou strategii? Evropští lídři v roce 2000 schválili, že se z Evropské unie stane do roku 2010 „nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomika světa“. Myslím, že v roce 2011 už nikdo nezkoumal, jestli se to stalo. Naopak, stalo se něco jiného. Byl to takový pokus.
Teď bude muset k ústupu dojít „tichým“způsobem. Mohou se objevit „výmluvy“na to, že nejsou realizační kapacity. To je koneckonců pravdivé tvrzení. A také, že nejsou dostatečné zdroje financování. V relativně krátkém čase není možné do jednoho odvětví, na řešení jednoho problému nasměrovat polovinu všech prostředků, které stát nebo skupina států generuje.
Existují propočty, na kolik dekarbonizace vyjde?
Je to velmi obtížné. Dokážeme propočítat různé varianty změny zdrojové základny na ceny elektřiny. Jenže v rámci dekarbonizace je třeba brát v úvahu i stranu spotřeby, rozličná úsporná opatření. S rostoucí cenou elektřiny začnou mít smysl i ta opatření, která se zatím nevyplácela. To už není jen pár stovek zdrojů, ale to je pár milionů míst, která je potřeba zohlednit. Vedle elektřiny je třeba zohlednit i další média, nedá se dobře spočítat, jak budou jednotlivé součásti systému reagovat. Hrubé odhady počítají s tím, že půjde o dvou- až trojnásobek zdrojů, které dnes vynakládáme na řešení energetiky.
Zaspali jsme v něčem?
V našem regionu, v postkomunistických zemích, jsme trochu podcenili kuráž a společenskou poptávku západního světa. Mysleli jsme si, že je to nějaké spiknutí, že nám bruselští úředníci něco tlačí. Ale není to tak. Západní svět řeší jinou problematiku a vůbec nechce slyšet, že je to od určité chvíle utopie.
A naopak západnímu světu bych vytknul odtržení od reálných možností, praktických realizačních kapacit a nákladovosti přechodu na méně fosilní energetiku. Nemají zkušenost s centrálním plánováním, proto se toho tolik nebojí. V technice jsme nic nezaspali, investovalo se, kde to dávalo smysl. Jenže Green Deal stabilitu investičního prostředí podstatně narušil.
Mohou aktuální vysoké ceny elektřiny a plynu urychlit přechod k bezemisním technologiím? Je to i důvod, proč s nimi evropští politici nic nedělají?
Loni nejdříve rostla cena emisní povolenky, to je zátěž pro všechny spalující zdroje. Drahá povolenka upřednostňuje nízkoemisní technologie a posiluje investiční chuť do obnovitelných zdrojů a do jaderných technologií. Následně začala růst cena plynu. K těm, kdo si pohoršují, se začal počítat už jen plyn. A uhelné elektrárny – i přes vysokou cenu povolenky – jely naplno. Byly preferované nad zemním plynem.
Před pár lety se proti jádru argumentovalo cenou, zejména nerentabilitou výstavby. To teď po zdražení elektřiny padlo. Protijaderné kruhy nyní zdůrazňují jiné věci. Nejsem bezmezný propagátor jádra, ale pokud chceme v našich klimatických podmínkách skutečně dekarbonizovat, bude jádro v Evropě zapotřebí.
Jak se bude vyvíjet cena elektřiny a plynu?
Zemní plyn se těžko komentuje, o jeho ceně nyní z podstatné části rozhoduje politika. Obrovskou roli v jednotlivých měsících hraje také počasí. Je vidět, že cena plynu už sestoupila z rekordních hodnot na 80 eur za megawatthodinu a patrně klesne až ke 30 eurům, nanejvýš 40 eurům. Světové zásoby plynu jsou relativně rozsáhlé, plné zásobování z LNG terminálů je také výhledově možné. Pokud by Rusko moc „zlobilo“, existují alternativy.
V případě elektřiny má vedle ceny emisní povolenky a zemního plynu vliv také hysterie a zděšení, co všechno mohou vlády chtít. Třeba když nová německá vláda prohlásila, že od uhlí odejde do roku 2030, a nikoli až v roce 2038.
Současná úroveň cen může vést k tomu, že z Evropy začnou odcházet energeticky náročné výroby. Zvyšováním účinnosti v některých oborech, jako je keramický či chemický průmysl, už jde vysoké ceny kompenzovat jen obtížně. Lze očekávat, že se ceny ročních kontraktů v nadcházejících letech ustálí na vyšší úrovni, mezi 60 až 100 eury za megawatthodinu.
To je poměrně široké rozpětí. Dají se čekat ještě nějaké výkyvy?
Pokud budeme mít dostatek „flexibility“pro řízení energetické soustavy – tedy například zásobníky plynu, zdroje nebo technologie, které jsou schopné vykrývat přebytky, což by třeba mohl být vodík – mohou se výkyvy omezit. Ale obecně se řítíme do energetiky, která bude mnohem volatilnější. A tedy více cenově závislá na počasí.
Návrh taxonomie považuje jadernou energii i plyn za „čisté“jen dočasně. Je tam navíc podmínka, že od roku 2026 se musí u plynového zdroje spoluspalovat nejméně 30 procent vodíku či jiných „zelených“plynů. Co to znamená?
Požadavek spoluspalovat u nových zdrojů od roku 2026 nejméně 30 procent zelených plynů nelze splnit. Taxonomie navíc požaduje od roku 2036 pro nové plynové zdroje 100procentní spalování zelených plynů. Teplárenství by na tomto půdorysu nemohlo fungovat. Vodík ani jiný zelený plyn jednoduše v tomto množství nebudou existovat. Je to nereálná věc.
Spotřeba plynu v teplárenství by po nahrazení uhlí mohla narůst o přibližně 35 terawatthodin. Kdybychom chtěli totéž množství vyrobit ve fotovoltaických elektrárnách, potřebovali bychom postavit přibližně 45 gigawattů. To je 22násobek dnešního stavu Česka. A to přemýšlíme jen o náhradě uhlí pro teplárenství.
Výroba elektřiny v nových paroplynových elektrárnách podle podmínek taxonomie může za jistých okolností fungovat, ale nové zdroje by mohly být v provozu jen přibližně 1 500 hodin za rok. Přitom je potřeba, aby to bylo pět až šest tisíc hodin, aby se investorům vyplatily. Pro stejné množství výroby elektřiny by pak bylo potřeba postavit násobně více plynových elektráren, aby podmínka jejich omezeného provozu byla splnitelná. Tyto dodatečné investice by se však promítly do cen elektřiny, kterou by výrazně zdražily.
A co z toho plyne? Jak se má Česko ozvat?
Už z těchto důvodů si myslím, že to Evropská komise nemyslí vážně, že tam je hra na maximalistický požadavek. A smíření se s tím, že ten skončí v rovině utopie. Komise byla na jedné straně tlačena aktivisty, společností, která nemá v hlavě přesná čísla a která jednoznačně fandí bezemisní energetice. A z druhé strany realitou, kterou už možná lépe chápe. Proto souhlasí s jádrem i zemním plynem. Ale ve zvláštní podobě, aby to nezpůsobilo příliš velký křik. Nejspíš vše dopadne tak, že se bude muset na některé podmínky potichu zapomenout.
Česko naplánovalo přechod teplárenství z velké části na plyn. Můžeme na to zapomenout? A znamená to, že se teď veškeré investice zastaví, než se vyřeší, co bude?
To je problém, který šéfové všech tepláren, kde chtěli přejít na plyn, řeší. Logicky se dá čekat, že to bude mít negativní vliv. Ale nyní nedokážu říct, jak to dopadne. Nikdo neví, jestli vystřízlivění přijde během roku nebo dvou. Kdyby zůstalo u současného návrhu, investoři budou méně motivováni investovat do plynových technologií, než by byli před jeho zveřejněním.
Jak to tedy vyřešit?
Ze všech výpočtů nám vychází jako smysluplné a relativně vysoce nízkoemisní řešení, kdybychom kolem roku 2050 vyráběli elektřinu, které bude potřeba více, ze třetiny z jádra, ze třetiny z plynu – nemusí to být nutně jen zemní plyn – a ze třetiny z obnovitelných zdrojů. Pak by soustava měla stabilní zdroj – jádro, točivé zdroje, které lze rychle spustit, i obnovitelné zdroje, které budou vylepšovat emise. Do domácností by byla směrována biomasa a tepelná čerpadla.
V dopravě to zatím vypadá, že osobní automobily budou do značné míry elektrifikované a u nákladních nejspíš zvítězí LNG nebo časem vodík. Když vše dáme dohromady, tak nejen Česko, ale i celá Evropa se neobejdou ještě několik desetiletí bez jádra, a to ve větším měřítku, než tu máme dnes. A přinejmenším střednědobě ani bez zemního plynu. Tedy pokud budeme chtít skutečně dekarbonizovat.
Dá se to nějak časově vymezit?
Bez jaderných technologií se neobejdeme opravdu dlouhodobě, nebudeme je schopni opustit v tomto století. Zemní plyn teoreticky nahraditelný je – buď syntetickým metanem, nebo vodíkem, ale ten by měl mít spíše lokální využití. Pokud chceme skutečně nízkoemisní energetiku, je nutná konverze k jádru. Obnovitelné zdroje mají limity. Není to levný zdroj, jak někteří tvrdí. Elektřina čistě na kilowatthodinu je sice na první pohled levná, ale integrace do soustavy cenu znásobuje. A od jisté chvíle už neroste lineárně, ale exponenciálně.
Je vůbec reálné vyrobit množství „zeleného“plynu, s nímž Evropa v taxonomii počítá?
Z obnovitelných zdrojů ne. Z jaderných zdrojů nejspíš ano, stačilo by několik desítek nových bloků a jsme schopni vyrábět obrovská množství vodíku. Pak je tu ještě „tyrkysový“vodík, který se vyrábí ze zemního plynu. Ale na to se Evropa moc netváří.
Elektrolyzéry produkující vodík jsou investičně náročná zařízení. Fotovoltaika vyrábí efektivně zhruba jen 1 000 hodin za rok, pevninská větrná energetika 2 000 a po zbytek času by elektrolyzéry stály. Pro ně jsou proto lepší stabilní zdroje, které by vyráběly pořád, což by cenu vodíku snížilo. Ti, co tvrdí, že vyřešíme energetiku pomocí vodíku, by si měli uvědomit, že to není primární zdroj. Je třeba ho nejprve vyrobit.
Vy vodík jako řešení energetiky nevidíte?
Může to být transformační médium. Může to být řešení pro dopravu, kde tomu bude konkurovat elektromobilita a pravděpodobně i syntetický metan. Tím se sníží škodliviny. Může se uplatnit třeba v železárnách. Ale vodík nemůže být naší spásou, protože ho nikde nevytěžíme. Potřebujeme nejdříve zdroj energie pro výrobu vodíku. A jím až následně můžeme řešit energetiku.
Česko je ve výrobě elektřiny soběstačné, dokonce přebytky vyváží. To se však změní, jak bude zdrojů postupně ubývat. Může to taxonomie urychlit?
Když jsme naposledy loni začátkem roku počítali výkonovou bilanci, vyšlo nám, že ztráta soběstačnosti nastane někdy mezi lety 2028 a 2030. Mezitím se stala spousta věcí, které výrobu i spotřebu ovlivňují. Proběhly další vlny covidu, objevily se nové problémy ve světové ekonomice, mění se rozpočty. To vše má vliv na ekonomické výsledky, na produkci, a tedy i na spotřebu elektřiny v průmyslu.
Taxonomie může ovlivnit, jak budou přibývat nové zdroje, zda se budou stavět nové plynové elektrárny. Samotné zahrnutí jádra a zemního plynu by teoreticky mohlo mít na soběstačnost pozitivní vliv, ty detailní podmínky však vnímám negativně.