Když technokrat řídí přírodu

Technokrati všech zemí a všech barev se snaží přírodu změnit, vylepšit či nahradit. Ať už jde o klima, očkování, nebo gender. A úkolem politiky je lidi před těmito experimenty ochránit.

Francouzský prezident Emmanuel Macron minulý týden natvrdo pojmenoval, co většina jeho protějšků v boji s covidem mlčky praktikuje: že s chutí otráví život nenaočkovaným. Mluvil s jistotou technokrata, který nepotřebuje diskutovat o své pravdě a který si je navíc jist podporou naočkované většiny. Bez ní by mu hrozilo, že dopadne jako před několika lety, kdy se stejnou arogancí, tehdy motivovanou bojem proti klimatickým změnám, prosadil daně, které vyvolaly hnutí žlutých vest.

Nejde jen o Macrona a nejde jen o očkování. Technokraty všech zemí spojuje nadšení z toho, jak budou řídit globální klima či vytvářet nové a nové genderové kategorie. Technokracie, v níž si klika expertů nárokuje vládu nad společností, karikuje rozumnou myšlenku, aby politická rozhodnutí vycházela z odborné expertizy.

Pokud se dnes stoupenci očkování, řízení klimatu či genderové inflace sebejistě odvolávají na vědecký pokrok, je namístě připomenout, že sebejistota expertů také stojí za obrovskými škodami.

Je dobře, že dokážeme vyrábět energii i ze slunce a větru a že máme technologie šetrnější k lidem i přírodě. Připomeňme však experty, jejichž objevům a doporučením „vděčíme“za devastaci přírody a otravu našich organismů. Je dobře, že vakcíny umožňují zmírňovat průběh covidu a procentu nejzranitelnějších i zachránit život. Připomeňme však experty, kteří v USA vyvolali trvalou epidemii závislosti, když od konce 90. let masivně předepisují opiáty jako zázračné léky. Je dobře, že lidé, kteří cítí trvalý rozpor mezi tělem a pohlavní identitou, mohou najít úlevu v operaci měnící pohlaví. Připomeňme však experty, kteří se dlouhá desetiletí pokoušeli více či méně drastickými postupy léčit homosexualitu.

Kde bereme jistotu, že to podobně nedopadne s projekty dnes zaštítěnými vědou?

Triumf, či selhání vědy?

To neznamená odmítnout vědu a experty. Spíše je potřeba si lépe uvědomit, že věda nám nenabízí definitivní pravdu, nýbrž pouze hypotézu, která je sice podložena daty, ale dříve či později bude vyvrácena – tomu se říká vědecký pokrok. Navíc k ní obvykle existují alternativy, které rovněž vycházejí z dat, ale přitom tvrdí něco úplně jiného. To, že se zastáncům jedné hypotézy občas podaří potlačit alternativy a ovládnout vlastní obor i veřejný prostor, není triumfem vědy, nýbrž jejím selháním. Nevychází ze síly rozumu, nýbrž z ješitnosti, konformismu a zkorumpovanosti vědců.

Bez těchto lidských slabostí by technokracie sice nemohla vzniknout, ale jen s nimi si nevystačí. Do svých drtivých kleští uzavře společnost, až když se spojí s byrokratickou plošností, korporátní hamižností a aktivistickým zápalem. Takové spojení obrátí i ten nejzáslužnější vědecký poznatek proti společnosti. Sociální inženýři jsou odkázáni na plošná opatření, neboť se snadno administrují. Dost tím škodí. Stavějí solární panely i tam, kde moc nesvítí, větrníky i tam, kde moc nefouká, očkují i ty, kteří to nepotřebují, nabízejí transgenderové operace i tam, kde to je nevhodné.

Zásahy sociálních inženýrů vytvářejí nové tržní příležitosti – elektromobily, vakcíny, operace. O zbytek se postarají korporace, zejména když mohou shrábnout zisky, zatímco rizika a ztráty nese někdo jiný.

Vládní i nevládní aktivisté vše korunují patřičnými hodnotami. Přesvědčují sebe i ostatní, že vedou boj dobra, představovaného jejich hypotézou, proti zlu, představovanému alternativami i prostými pochybami. Maskují tím složitost vědecké pravdy i materiální a osobní zájmy všech zúčastněných. Navíc si vše pohodlně zjednoduší, neboť se zlem se přece nediskutuje.

Technokratické řádění se dnes nejcitelněji projevuje na dětech a ve vztahu k přírodě. Vlivem širokospektrální klimatické masáže upadají děti a dospívající do depresí z klimatické úzkosti. Mají být očkováni, i když riziko těžkého covidu je u nich téměř nulové a dlouhodobá rizika vakcín neznámá. Transgenderovou propagandou jsou znejišťováni ve svém přirozeném vývoji a podstupují operace, na něž nemohou být mentálně připraveni.

Technokratický člověk si nárokuje vůči přírodě roli, která mu nepatří. Snaží se ji vylepšit a nahradit, jako by šlo o jeho výtvor. Chce řídit klima, přitom ani neporučí větru a dešti, jak se kdysi holedbal. S vynaložením nebývalých nákladů a represí chce zkrotit virus, který mu přitom přibližně každé tři měsíce ukazuje, jak domnělé jsou pravdy, na nichž staví. Odmítá přirozené rozlišení mezi mužem a ženou a pokouší se ho nahradit buď androgynní uniformitou, nebo naopak inflací nesrozumitelných pseudoidentit.

Tyhle pokusy končí bez výjimky špatně. Frustrovaní technokraté a důvěřivci, kteří jim sedli na lep, pak hledají obětní beránky. Klimatičtí aktivisté měli Donalda Trumpa, transgenderisté plivou po Joanne Rowlingové, očkovači se rozhořčují nad Novakem Djokovičem.

Měli by si spíše uvědomit, že s přírodou se sice můžeme utkávat a přetahovat, ale nemůžeme ji předefinovat. Udržovat rozumný vztah k přírodě a chránit společnost před nebezpečnými experimenty je úkolem politiky. To není jednoduché – demokratická politika je svou povahou národní, zatímco technokratický moloch nadnárodní. Přinejmenším by své představitele neměla rekrutovat z jeho útrob a demokratičtí politici by neměli nadále předávat rozhodování expertním klikám, aktivistům či korporacím.

Politici by neměli nadále předávat rozhodování expertním klikám, aktivistům či korporacím.