Rozhádá si učitele vláda plná učitelů?
Řada kolegů kantorů před volbami tápala, koho bude volit. Když jsem se loni v září viděl se spolužáky z pedagogické fakulty, někteří ze stále ještě aktivních učitelů se přiznali, že se rozhodnou až na poslední chvíli. Část z nich však otevřeně oceňovala iniciativu Pirátů, díky nimž byl schválen jejich pozměňovací návrh novely zákona o pedagogických pracovnících, podle kterého má stát garantovat plat kantorů na úrovni 130 procent průměrné mzdy.
Je lhostejné, zda se nakonec rozhodli volit jednu ze stávajících vládních koalic, nebo podpořili současnou opozici. Z úst drtivé většiny představitelů sněmovních stran před volbami zaznělo, že platy pedagogických pracovníků musejí být pro budoucnost českého státu prioritou.
Vládě ANO a ČSSD lze vytknout mnohé, ale zrovna ve školství se toho více povedlo než naopak. Vzpomínám si na třídy bez promítaček, na zastaralé počítačové učebny, na nedostatek tiskáren, kopírek, ale i papíru, na pomalý internet, zastaralé učebnice a také na plat začínajícího pedagoga s vysokoškolským diplomem pod 20 tisíci korun hrubého.
To se za posledních osm let zásadně změnilo a je jedno, zda to bylo díky předchozí vládě, nebo jí navzdory. Průměrný učitelský plat přes 48 tisíc měsíčně je důkazem, že po temné éře, kdy se kantoři dostali na periferii zájmu státu, se nepochopitelná arogance vládnoucích elit vůči školství obrátila k lepšímu.
Naděje na pokračování pozitivních trendů ve vzdělávání ožily po prohlášení nového ministra školství, že chce navázat na úspěchy předchozích ministrů. V médiích dokonce zaznívala slova o kontinuitě a stabilitě nastaveného systému. Petr Gazdík navíc zastupuje koalici, která fixní platové závazky státu vůči učitelům prosadila. Zklamáním
bylo proto vyjádření ministra financí, že učitelé dostanou letos přidáno o pouhá dvě procenta a ne minimálně o tři, jak předpokládal Babišův kabinet. To zdaleka nepokryje inflaci a reálné mzdy kantorů tak po éře napravování starých křivd znovu poklesnou.
Nic se nenaučili, nic nepochopili
Styl, jakým Zbyněk Stanjura špatné zprávy sděloval, naznačil, že se staří známí politici, snad jen v nových „cool“kabátech, po osmi letech v ničem nezměnili: učitelé nejsou v první linii, proto nedostanou více. Přitom kantor, testující dvakrát týdně potenciálně nakažené studenty a učící v pěti různých třídách, podstupuje v době covidu podobné riziko jako zdravotní sestra v nemocnici. Navíc dovětek, že se prostě musí šetřit, když to byla právě nejsilnější vládní strana, která spoluprosadila zrušení superhrubé mzdy, čímž se stát v době obřího zadlužování dobrovolně vzdal desítek miliard korun a nalil je do kapes těch, kteří to zrovna akutně nepotřebují, působí absurdně.
Program nové vlády v oblasti školství působí kompetentně. Konstatuje, že klíčovým dokumentem je už existující Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+, kterou ocenila odborná veřejnost a shodlo se na ní široké politické spektrum. Chce odbourat školní memorování a upřednostnit porozumění; hodlá podpořit začínající pedagogy; chystá se klást důraz na výuku moderních dějin 20. století, řešit regionální rozdíly v kvalitě vzdělávání; podpoří vědu a výzkum na univerzitách. To vše zní nadějně, i když nejde o žádné závratné novinky.
Vše se ale odvíjí od peněz, od spokojenosti pracovníků ve školství, od jejich finančního zázemí a od úcty, kterou vláda učitelům projeví. Ruku na srdce, tohle se nové vládě fakt nepovedlo.