Jede do Prahy dělat revoluci
Německý snímek Je suis Karl zahrnuje Karlův most, české herečky a tak úpornou propagandu ve stylu hodní uprchlíci a zlí neonacisté, až se výsledek obrací proti záměru.
Žili byli v Berlíně manželé, veselí nezávislí sluníčkáři, kteří v dokonalé harmonii vychovávali tři děti a propašovali arabského utečence do Německa. Jenže jednoho dne jim byt rozmetal výbuch.
Aktivismus po lopatě
Přežijí jen otec s dcerou, mezi nimiž se následně vytvoří bariéra, a totální nálož citového vydírání od ohořelých relikvií po dokonale pitomý symbol mrtvého ptáka je nakonec (dočasně) rozdělí. Zatímco otec zapochybuje o svém chráněnci jen na sekundu, dívka hledá na internetu pojem „islámský teror“a ze strachu před přistěhovalci i médii ji vysvobodí až charizmatický mladík, který ji pozve do Prahy na sraz mladého evropského hnutí Re-generace, což je slogan účelný i účinný.
Ovšem za půlhodinky se ukáže, co strážci tradic Evropy ve skutečnosti páchají, a protože zpětná stavba prakticky vymaže detektivní záhadu, zbude pouze tezovitý plakát.
Nosné i varovné téma, jak lze zneužít soukromou lidskou bolest pro politické cíle extremismu, se zkrátka dočkalo filmařsky neumělého, aktivisticky naučného zprznění. Přitom přirozená potřeba náctiletých někam patřit i opojná až elektrizující nálada skandujícího davu sedí přesně, jenomže režisér Christian Schwochow a scenárista Thomas Wendrich je podávají doslova po lopatě, ať se vysvětluje odmítání hesla Sieg heil!, proměnlivost pojmů levice a pravice nebo schopnost sebeobětování pro společnou ideu.
Finále v kanále
Proklamace zkrátka každou podívanou umrtvují, navíc fanatici všeho druhu jsou už z principu nezajímaví a stavba tvořená ze tří čtvrtin revolucí a ze čtvrtiny sexem se rychle bortí. Alespoň že (anti)hrdinové plynně střídají několik jazyků, když už jinak provozují nekonečný „eurotrip“, aniž by řešili peníze.
Z tuzemského pohledu se dá ocenit poměrně výrazné využití zdejších profesí i tváří v čele s Annou Fialovou v roli „Jitky, nejchytřejší holky z Prahy“. Obecně pak pomáhá osobitá hudba, za kterou stojí Floex a Tom Hodge, a z herců Jannis Niewöhner v úloze Karla, kterému lze manipulátorské kouzlo uvěřit.
Ale hromadou probruselských šablon se silnější okamžiky prostě neprokoušou, nemluvě už vůbec o gestu prozření ve finále, kde má poslední slovo kanalizace ve Štrasburku. Ovšem takové světlo na konci evropského tunelu notně zavání.
Je suis Karl Německo/ČR, 2021