Jako rabín bych asi na sociální síti tak neprorazila

Na Twitteru zaujala posty o židovství, které tam píše pod přezdívkou Rabínka v zácviku. „Když přijde řeč na to, co dělám, nastane ticho,“říká Kamila Kopřivová.

Vkřesťanství jde vždy o víru, ale v judaismu mnohdy o komunitu, o lidi a o vztahy. Víra je jen jeden dílek z mozaiky židovského života. Tak jedenatřicetiletá Kamila Kopřivová vysvětluje, co ji na tomto náboženství oslovilo. Rodačka ze Znojma původně vystudovala Husitskou teologickou fakultu Univerzity Karlovy. Byla však rozčarovaná ze situace doktorandů a z neochoty mladým vědcům pomáhat. Na práci na fakultě se jí však líbil kontakt s lidmi a jejich vyučování.

„Předávat, co vím, a zároveň v nich otevírat zvědavost a touhu dozvědět se víc, to je to, co mě nejvíc baví,“vysvětluje, proč se nakonec přihlásila do berlínského rabínského semináře. Aby se sama stala duchovním učitelem, musí ještě absolvovat „zácvik“v Jeruzalémě.

Už jste si v Izraeli zvykla?

Už asi ano, jsem tady od srpna. Samozřejmě, že život tu funguje ve spoustě věcí jinak, než jsme zvyklí v Evropě. Rádi si stěžujeme, že u nás nic nefunguje, ale tady vidím, že to není pravda. V Česku to jen někdy déle trvá nebo paní za přepážkou není nejpříjemnější. V Jeruzalémě však musíte být extrémně vytrvalá, drzá a dokázat si vše vystát a vyhádat.

Jak tam žijete?

S několika spolužáky mám pronajatý byt. Je to zvláštní zkušenost vrátit se v mém věku do doby, kdy mám spolubydlící a ne úplně komfort soukromí. (smích) Ale snažím se to brát sportovně a pozitivně, večer je aspoň zábava a je s kým si popovídat. Jsem tady na deset měsíců, takže do konce května.

Jak se taková rabínka „zacvičuje“v Izraeli?

Cílem pobytu je zažít, jak to funguje na opravdové ješivě (židovská škola vyššího vzdělání) v Izraeli. Tam chodíme každý den a studujeme s ostatními studenty z celého světa. Po ranní bohoslužbě následuje první blok výuky, po obědě odpolední bohoslužba a další blok výuky, kterou završíme večerní bohoslužbou. Pak třeba jdeme s přáteli na pizzu, rozvolnit den do něčeho méně intenzivního. Volný mám většinou čtvrtek, kdy poznávám okolí.

O své cestě píšete na Twitteru, kde vystupujete pod přezdívkou Rabínka v zácviku. Jste duchovní influencerka?

Ke mně se tohle označení neustále vrací, zároveň pořád plavu v tom, co vlastně znamená, protože influencer je asi každý, kdo má sociální sítě a něco postuje. Na sítích jsem byla už před cestou do Jeruzaléma. Nejdřív šlo o můj osobní účet, ale těžko můžu odloučit svou prezenci od toho, kdo jsem – studentka rabínského semináře. Přirozeně jsem začala psát o tom, co dělám, čím procházím. A ukázalo se, že není nikdo, kdo by se na sítích zabýval náboženstvím. Dneska už to jsou třeba Pastoral Brothers (youtuberské duo mladých farářů Českobratrské církve evangelické – pozn. red.).

Tweety cílíte na většinovou společnost, která má podle vás o židovství stále zkreslené a stereotypní představy. Jaké?

Obecně lidé u nás často nevědí, co to židovství je, kdo je rabín. Což je veliká škoda, protože před druhou světovou válkou židovská přítomnost nepředstavovala v Československu nic mimořádného, židovská komunita a synagoga byly skoro v každém městě. Takže židovské sousedy měla spousta lidí a nebylo to nic exotického. Zatímco dneska je to veliká vzácnost. To je jedna stránka – potřeba informovat o tom, že židovství v našem českém prostoru vždy bylo a pořád je, i když to válka mimořádně narušila. Z druhé strany, když už někdo o židovství něco ví, často čerpá z knih nebo dokumentů, které ho prezentují pouze z jedné perspektivy jako něco strnulého, co se za posledních 2 000 let ani trochu nezměnilo. Ale to není pravda a mrzí mě to. Židovství je velmi dynamické, je v něm spousta proudů, pocitů, směrů a je plné vnitřní diskuse.

Jaké tweety mají největší úspěch?

Naneštěstí ty týkající se holokaustu nebo vzpomínek na tragické události. Snažím se jim vyhýbat. Ale třeba v noci z 9. na 10. listopadu jsme si připomínali 83. výročí křišťálové noci (německý protižidovský pogrom, na 30 tisíc Židů bylo zatčeno a internováno v koncentračních táborech. Židovské synagogy, obchody, ale i domovy, nemocnice a školy byly zničeny – pozn. red.). Je to potřeba, aby se historie neopakovala. Na druhou stranu nadužívání příspěvků o holokaustu nikam nevede a příčí se mi lovit jimi lajky.

Vaši prarodiče a maminka byli pokřtění křesťané, ale do kostela nechodili. Jak se formovala vaše víra?

Tohle je extrémně intimní otázka a myslím, že vychází z křesťanské perspektivy. My se neptáme, kdy přišla víra. Židovství není jen o víře, ale hodně o praxi a o tom, co děláme, to se nedá odloučit. Ale k té mé cestě. U nás doma náboženství nikdy nebylo přítomno. Zčásti za to může minulý režim. Mám takovou životní anekdotu. Když mi bylo asi deset, dostala jsem ilustrovanou Bibli. Začala jsem ji hned prohlížet a maminka se na mě upřeně podívala a řekla: „Můžeš si to přečíst, ale ne abys tomu věřila.“Doteď si myslím, že to byl okamžik zlomu, kdy jsem vnitřně začala být extrémně citlivá na náboženská témata. Proč bych tomu nemohla věřit? A od té doby se snažím zjistit o náboženství víc.

Byl někdo, kdo vám na té cestě pomáhal?

Na střední škole jsme měli učitele na „občanku“, se kterým jsme probírali náboženství a filozofii, a to na mě mělo určitě vliv. Byl to vynikající učitel a otevřel ve mně další hromadu otázek. Tam jsem zjistila, co chci studovat.

Říkáte, že ačkoli rabínky nepředstavují nijak kontroverzní téma, lidé mimo židovskou komunitu bývají vaší volbou povolání vyvedeni z míry.

Rodina mě mimořádně podporuje. Ale když se s někým seznámím a přijde řeč na to, co dělám, většinou nastane ticho. A nebýt žena, asi ani na Twitteru nemám takový úspěch. Rabín muž asi není tak „sexy“, ty už máme.

Rabínky už jsou i v ortodoxní větvi židovství?

Už i tam. I když se tak třeba nemůžou nazývat. V Jeruzalémě jsou zastoupeny všechny směry židovství i těch, kteří se k náboženství už vůbec nehlásí. A rabínek je tady spousta.

V jednom podcastu jste připomínala příběh vůbec první rabínky na světě Reginy Jonas z Berlína. Jak moc je to zásadní příběh pro židovskou komunitu a pro vás osobně?

Stala se rabínkou těsně před druhou světovou válkou a zahynula v koncentračním táboře. Nemůžu samozřejmě odpovídat za celou židovskou komunitu, ale můžu to ilustrovat tím, že lidé, kteří ji znali a válku přežili, o ní mlčeli. Její osud a dědictví bylo postupně, velmi pomalu odkrýváno až v 80. letech. Pro mě osobně jde o hluboce inspirativní osobu, která si šla za svým cílem v ryze mužském prostředí, které nebylo jednoduché, ale nebála se překonávat překážky, i když to často vypadalo beznadějně a studentky ji milovali. Pro mě je vzorem správné kombinace takzvaného tahu na branku a mimořádně lidského přístupu.

Kdy dostanete papír na to, že jste skutečná rabínka?

Jsem ve třetím roce studia, jak skončím v Jeruzalémě, mám v podstatě formální náležitosti za sebou. Ale covid hluboce narušil praktickou část studia, tak si je možná ještě prodloužím o rok.

Pak se vrátíte do Prahy?

Musím hledat práci tam, kde někdo nějakou nabízí. To je normální pracovní trh a pragmatismus. Takže uvidíme. Nejen u nás mladí takový zájem chodit do synagog a účastnit se komunitního života nemají. A pro nás jako budoucí lídry je to veliká výzva.