Rozpočet a hazard provizoria

Rozpočtové provizorium hrozilo v Česku naposledy před čtyřmi lety, ale na poslední chvíli, na sklonku roku 2017, bylo zažehnáno. Proč je to o čtyři roky později ještě mnohem větší luxus a hazard?

Již tehdy, v roce 2017, bylo upozorňováno na to, že v podmínkách rozpočtového provizoria je – zjednodušeně řečeno – možné profinancovat jen provozní potřeby veřejné služby roku minulého, je fakticky nemožné uvolnit zdroje k zajištění potřeb nových a je omezena až téměř pozastavena realizace velkých investičních aktivit financovaných z rozpočtu. Před oněmi čtyřmi lety byla česká ekonomika uprostřed období nejdelší polistopadové prosperity, prosta vnějších šoků typu covidové pandemie i výzev spojených se zelenou a digitální transformací, které vyžadují permanentní fiskální flexibilitu, nikoliv rigidní uzavření se v rozpočtových mantinelech na dlouhé tři měsíce v podmínkách extrémní nejistoty a rizik.

A právě za těchto okolností, tedy nyní, se stav rozpočtového provizoria stal realitou. Byla to šťastná volba? Vláda si koupila čas v trvání jednoho kvartálu s nejasným výsledkem a ve složité době, kdy je kupování času luxusem hraničícím s hazardérstvím. Rozpočtové provizorium je vždy reflexí diskontinuity a sub-optimální variantou vůči režimu standardně fungující rozpočtové procedury. Komplikace, které je dobré se vyhnout.

A v nynější situaci potřebujeme rozpočtovou politiku, která je flexibilní a připravená reagovat na podněty prakticky denně.

Není pochyb o tom, že by Česko mělo při nejbližší vhodné příležitosti nastartovat proces fiskální konsolidace. Fiskální disciplína se v uplynulých dvou letech dramaticky zhoršila, a ne vždy za to mohla pandemie. Na straně druhé, rozhodnutí o zrušení superhrubé mzdy, které též prohloubilo výši rozpočtového schodku, bylo rozhodnutím správným jak z pohledu načasování, tak především z důvodu odstranění systémového nesmyslu. Je též jasné, že přestože v pěti předpandemických letech byla rozpočtová disciplína naším vývěsním štítem, není rozpočtová struktura zdaleka ideální a vyžaduje nápravu. Té však nebude dosaženo provizoriem a s vysokou pravděpodobností ji nepřinese ani rozpočet, který přijde po provizoriu.

Střelba do vlastní nohy

Může-li něco zvrátit nežádoucí fiskální trend a způsobit cyklicky podmíněnou konsolidaci, je to dobře fungující, dynamicky rostoucí a po pandemii se oživující ekonomika. Řada zemí EU považuje pro rok 2022 jako jeden z významných spouštěčů tohoto oživení akceleraci veřejných investic, tedy výrazné zvýšení podílu kapitálových výdajů na celkových veřejných výdajích. Nejen proto, že veřejných investic je třeba, ale též k podnícení investic soukromých. V podmínkách provizoria ztratíme nejméně čtvrtletí v tomto možná rozdílovém roce z pohledu zajištění hospodářské expanze.

Při genetické pomalosti českého národa, která je dobrým sluhou v případě zabránění pádu do propasti, ale špatným pánem při potřebě držet alespoň krok s „nabušenými“ekonomikami v sousedství, dychtícími se z pandemické paralýzy proinvestovat, se střílíme do nohy.

Úmysl, který si vláda slibuje od provizoria, jež se tak stává jen prázdným, rádoby svalnatým politickým gestem, se dal naplnit jinak a možná z této alternativy získat i větší politický kapitál. V paměti stále máme několikrát se opakující situaci z nedávných let, kdy se rozpočet a následná realita občas výrazně lišily. Vždy však v tom směru, že realita výrazně pozitivně předčila rozpočet (kdy z mnoha desítek miliardového rozpočtovaného deficitu se nakonec vylíhla nula, či dokonce přebytek). Vláda si mohla říci: od minulé vlády jsme zdědili veřejné finance v nevalném stavu, rozpočet, který nám nevyhovuje, ale učiňme v jeho rámci takové kroky, které zajistí, že schodek bude výrazně nižší než ten rozpočtovaný.

Pak by ani nemuselo být nutné nalézat úspory v objemu 80 mld. korun, ale stačilo by politicky prodat fakt, že v tak obtížných ekonomických a společenských podmínkách je výsledná výše schodku nižší, než činil ten zděděný. Zkrátka, pracovat s tím, co je, uskutečnit potřebné parametrické přizpůsobení „v mezích zákona“a pozornost, schopnost a energii věnovat vyšperkovanému rozpočtu na rok 2023, který bude naplňovat všechny kvalitativní požadavky a který si vláda připraví od A do Z.

Za daných okolností totiž čelí velkému riziku, že tříměsíční koupený čas nezužitkuje coby výhodu, paralyzuje veřejné investice na dobu delší než jeden kvartál, znejistí všechny aktéry, kteří mají co do činění se státním rozpočtem, a ve výsledku přijde s něčím, co nenaplní výchozí velkoústá očekávání. Sestavit pod takovýmto tlakem nejen parametricky, ale i strukturálně zcela nový rozpočet není legrace.

V nastalé situaci asi není tak velkým problémem reputační riziko, které jinak též proceduru rozpočtového provizoria doprovází. V době, kdy se střídají po relativně dlouhé době tak výrazně jinak profilované garnitury, je změna rozpočtové strategie věcí pochopitelnou. Přesto však, zvláště když nový rozpočet nenaplní vysoká očekávání, hrozí zde spíše reputační riziko postprovizorní.

Když se již Česko cestou provizoria vydalo, lze si jen přát, aby tato epizoda byla co nejkratší, aby nenarušila fázi ekonomického oživování, která je ve většině evropských zemí masivně podporována státem, a zvláště pak, aby rozpočet vzešlý z hektické a časově limitované fáze přípravy byl tím pravým nástrojem, který naše ekonomika nyní potřebuje. Pokud se cokoliv z toho nestane, hrozí, že nynější stále ještě nadějný sentiment doprovázející startovací fázi nové vlády, bude o 180 stupňů obrácen.

V podmínkách provizoria ztratíme nejméně čtvrtletí v tomto možná rozdílovém roce.