Hessovo Divoké víno je plné poezie i vzpomínek

Ludvíka Hesse zná široká veřejnost jako „otce“babyboxů, ta její část zajímající se o kulturu coby zakladatele poetického časopisu Divoké víno, vzniklého v roce 1964 a v posledních letech vycházejícího šestkrát ročně na internetu. Na pultech knihkupectví se na sklonku minulého roku objevila další Hessova publikace věnovaná tomuto literárnímu fenoménu – Divoké víno: antologie 2017–2021.

Nese trochu pochmurný podtitul „Mám víc kamarádů nebožtíků než živých“. Značnou část rozsáhlé a krásně vypravené knihy se spoustou fotografií, vydané nakladatelstvím Slovart, totiž tvoří Hessovy vzpomínky na zesnulé přátele a spolupracovníky. Není jich málo, takže namátkou uveďme textaře Jana Vyčítala a Zdeňka Rytíře či básníka Jaroslava Holoubka.

Ale zanechme nostalgie. Ludvík Hess je rovněž chovatelem koní. A tak není náhodné, že entrée antologie tvoří povídání o jezdeckých sochách: „V kameni nebo v kovu vyvedení sedí v české zemi na koni čtyři desítky mužů a jedna žena,“píše autor. Je to povídání zábavné i poučné. Některé sochy přirozeně znají všichni, svatým Václavem počínaje přes poděbradského Jiřího z Poděbrad třeba po brněnského Jošta Lucemburského z dílny Jaroslava Róny. Textem i snímky přibližuje Hess ty další, nejvíce jich podle něj patří svatému Jiří. A ta žena? Tou je Amazonka v Karlových Varech.

Báseň nikoho nezabije

Nicméně Divoké víno je literární záležitost, takže těžiště knihy spočívá v poezii. V desítkách básní lyrických, meditativních, ironických (Nirvana Jiřího Žáčka), humorných, jako je říkanka Dušana Spáčila o kojencových trampotách nebo Popletené názvy Evy Frantinové, i lehce cynické, příkladem budiž sonet Miloně Čepelky o setkání na Špilberku.

Divoké víno: antologie 2017–2021 není kniha takzvaně na jeden zátah. Prostě to chce ji občas otevřít a začíst se. Jak pravil žijící klasik: trocha poezie nikoho nezabije. A může krásně prosvětlit pochmurný zimní den.

Divoké víno Ludvík Hess