Energická cesta z bistra na Broadway
Biografických filmů o slavných zpěvácích, zpěvačkách, skladatelích i kapelách jsme už viděli mnoho, od znamenitých přes průměrné až po zapomenutelné. Většina z nich jede podle osvědčeného mustru dětství – touha po hudbě – první krůčky – sláva – drama – happyend. Ne tak Tick, Tick... BOOM! režisérského debutanta Lin-Manuela Mirandy, jinak herce, scenáristy, producenta a hudebního skladatele.
Příběh talentovaného muzikálového skladatele Jonathana Larsona, jemuž osud vyměřil až příliš krátký čas, je koncipovaný jako divadelní monolog samotného Larsona v podání Andrewa Garfielda, jehož na pódiu doplňují jeho přítelkyně Susan a další, včetně kapely. Z jeviště si hlavní aktéři odskakují do filmu, zase se na něj vracejí, hudební výstupy se odehrávají částečně tam, částečně v reálu, přičemž se stále jedná o muzikálovou stylizaci. Když všechno sepne dohromady, sledujeme film bez dechu, například v mistrně zkomponované scéně rozchodu Jonathana se Susan, do níž ti dva vstupují živelnou skladbou Therapy. Jindy bujará forma vyprávění tak trochu maskuje přece jen řidší děj a popohání film ve chvílích, kdy jede na volnoběh nebo pohodlně vklouzává do divácky vděčných, leč poněkud klišovitých berliček, viz například povzbudivý telefonát od obdivovaného Stephena Sondheima.
Andrew Garfield je králem a trumfem snímku. Skvěle zpívá, hraje, tančí, je středobodem i tahounem každé scény. Jeho Larson srší energií, živelnou touhou napsat jedinečný muzikál, zároveň ho sžírá autorský blok a zoufalá touha vyrovnat se svému idolu Sondheimovi, který už ve 27 napsal libreto k muzikálu West Side Story. Larsonovi táhne na třicítku, pracuje v bistru a jediné, co ho drží nad vodou, je práce na futuristické hudební podívané Suburbia, s níž chce prorazit na Broadwayi.
Opět nic nového pod sluncem, i téma autorského bloku tu bylo mnohokrát, nicméně čekání na to, jestli se Jonathanovi konečně podaří napsat ústřední song, je v Tick, Tick... BOOM!, povýšeno na otázku života a smrti. Napětí stoupá až k neunesení a čeká se jen na TEN moment, který zoufalého autora konečně inspiruje. Moment, kdy vyšťavený skladatel objímá Susan a do vlasů jí prsty vyťukává možný motiv kýžené písničky, vypoví o Larsonově nitru a momentálním rozpoložení všechno.
Písničku Jonathan nakonec samozřejmě dopíše a konečně dojde i na kýženou předváděčku, která dopadne vlastně dobře i špatně. Podobně obapolný konec má i celý snímek, což je pochopitelné, vzhledem k tomu, že Jonathan Larson zemřel v 35 letech a je hořkým paradoxem, že se nedožil obrovského úspěchu svého muzikálu Rent, za nějž dostal posmrtně Pullitzerovu cenu.
Film tuto skutečnost samozřejmě akcentuje, ale nepracuje s ní nijak křiklavě a slzopudně. Podobně střídmě zachází režisér i s nemocí AIDS, která se v devadesátých letech, kdy se film odehrává, rovnala nevyhnutelně blízkému úmrtí.
Samozřejmě čím víc se člověk zajímá o americkou muzikálovou scénu, tím více ho Mirandův film zaujme. Primárně je určen především znalcům Larsonova života a díla, může ale být podnětem k seznámení se s ním. Chytlavý soundtrack, zcela zaslouženě Zlatým globem oceněný Garfieldův strhující výkon a vášeň, která prýští z každé minuty filmu. Potřebujete vlít energii do žil? Tick, Tick...BOOM! vám napumpuje koňskou dávku.
Tick, Tick...BOOM! USA, 2021 75%