Žvanilové zneužívají svobodu projevu

Sedím na lavičce stanice autobusu 103 v pražských Ďáblicích, zachumlaný do tlusté zimní bundy, obličej vystavený teplým paprskům vycházejícího slunce. Odvezl jsem auto k opravě a teď čekám na spoj. Mohl bych jít domů pěšky, přes Ďáblický háj je to 25 minut, ale mám před sebou náročný den, moji standardní dávku 6–7 kilometrů denně hravě překonám.

Auto bylo v servisu minulý týden a já doufám, že červené varování na palubovce je jen prkotina, i když u 14 let starého korábu je možné ledacos. Také jsem požádal o vyrovnání a přestříkání nárazníku u levého zadního kola. Ani po dvou letech jsem si dosud nedokázal zvyknout na délku mého mercedesu a koncem října jsem se v poli „opřel“o strom, o kterém jsem sice věděl, ale v zrcátku jsem ho viděl dál, než ve skutečnosti byl. Hodně ošklivě jsem si nadával.

V kukani zastávky je klid a ticho. Slunce příjemně hřeje. Já mám zavřené oči, myšlenky bloudí ze současnosti do nedávné minulosti. Jedna z nich se ustaluje, aby jak bezohledná kukačka vytlačila z mysli všechny ostatní. Je to vzpomínka na mé působení v krajanském spolku v New Yorku. Přivolala ji minulý týden debata o důvěře nové vládě Petra Fialy v Poslanecké sněmovně, kdy nestačil jeden dlouhý den, aby se došlo k výsledku, kterým si byli všichni předem jisti.

Proč se muselo tak dlouho žvanit? Komu to prospělo? Nejen televizním posluchačům, ale především desítkám nových poslanců a poslankyň to jejich první zkušenost se svobodnou debatou bezohledně znepříjemnilo. Znepříjemnilo? Zhnusilo.

Jak ukecat Bohémku

Nejinak tomu bylo tenkrát v Bohémce. I tam příliš často různí žvanilové, ale i provokatéři zapomněli, proč byla schůze svolána, a bezostyšně se rozkecali. Ze schůze, která měla předem připravený a schválený program, se stalo veřejné kolbiště, kdo s koho, které dokázalo i slušné členy spolku rozlítit k útokům, nejen verbálním.

Jako dobrovolný činovník tohoto benevolentního (to slovo je v jeho názvu) spolku a jeho mnohaletý prezident, jsem to těžce snášel, ba nenáviděl. Mnozí členové se přestali schůzí zúčastňovat, důležitá rozhodnutí tak nemohli ovlivnit, a to některé z nich znechutilo, že ztráceli o spolek zájem.

Veřejná domluva, později i přítomnost najaté ochranky nestačily. A tak jsme využili článku ve stanovách, který omezoval řečníky

k vystoupení na třikrát tři minuty na každé téma. Přetáhnutí o pár vteřin jsme tolerovali, ale většímu rozkecání to bránilo.

Něco podobného by měl mít ve svém pořádku český parlament. Chceš promluvit ke sjednanému programu? Posluž si, ale nekecej donekonečna o něčem, co se schůze netýká. Případně si to nech na závěr jako nový námět k příštímu jednání. Dnes máme před sebou řadu důležitých rozhodnutí, nesešli jsme se poslouchat plytké žvanily.

Zřejmě již naši předchůdci ve více než stoletém krajanském spolku Bohémka měli špatné zkušenosti se členy, kteří se „rádi poslouchají“, a tak to omezení vepsali do stanov. Za to jsem jim byl vděčný. Také jsem jim děkoval za několikastránkový paragraf podrobně popisující proces vylučování člena spolku za určité vážné přestupky. I ten jsme, i když neradi, použili.

A tak se ptám: proč by český parlament nemohl mít podobnou možnost omezit debatu na předem schválenou agendu? Možná by časové omezení mohlo být stupňováno podle hierarchie v příslušné politické straně a hnutí – čím vyšší funkcionář, tím menší omezení, až dolů k těm 3 x 3 minutám u nováčků. Tím by se také omezily i osobní střety, které jsou často zcela mimo rámec jednání.