Elvis Costello má imaginárního přítele
Druhý nejslavnější Elvis v dějinách populární hudby, příjmením Costello, vlastním jménem Declan Patrick McManus, se na aktuálním albu The Boy Named If, které nahrál s doprovodnou kapelou The Imposters, představuje ve vynikající formě.
Kompletní název desky zní The Boy Named If (And Other Children’s Stories), přičemž onen „chlapec Kdyby“je podle Costella přezdívka imaginárního přítele, který o vás ví vše, včetně věcí, které tajíte, je zodpovědný za všechny maléry, může za vaše rozbité nádobí i za všechna srdce, která jste kdy zlomili – včetně svého vlastního.
Gejzír energie
Po poslechu se ale nijak zlomeni nebo zdeptáni cítit nebudete, spíš naopak. Deska je dokonalá energická sprcha, očistná lázeň, rozkoš a radost.
Požehnaný skladatelský talent, nerozbitný muzikantský fortel a um, to vše zabalené do krásně plastického zvuku, v němž si vychutnáte špičkovou souhru všech nástrojů a spoustu nenápadných drobností, které dodávají skladbám na atraktivitě. Stále je co objevovat a čím se těšit, i když už máte těch třináct skladeb v krvi.
Beatles i punk
Deska začíná zostra, Farewell, OK je dřevní rockabilly s takřka archetypální basovou linkou, garážovým nábojem, melodickou linkou, která se léta povalovala na ulici, až ji Elvis Costello zvedl, oprášil a vystavěl na ní parádní rockový nářez.
Titulní The Boy Named If rytmem i Elvisovým frázováním ve slokách zlehka připomene Come Together od Beatles. Ve skvěle vystavěném refrénu si ale jde svou cestou a v příběhu děje příjemně překvapí krásně vyklenutou mezihrou s lahůdkovým pianovým a baskytarovým partem.
Euforie pokračuje i s následující Penelope Halfpenny, kombinace šedesátkové power popové melodiky, novovlnné elegance a neurvalé punkové energie. Vše sedí do nejmenšího detailu.
Zpěvná The Difference, v níž se poněkud ubere z tempa, dokazuje, že Costellovi jdou i pomalejší, zamyšlenější kousky. Vrcholným číslem je v tomto ohledu jímavá My Most Beautiful Mistake s hostující americkou písničkářkou Nicole Atkins.
Ať se na album dívám z jakéhokoliv úhlu, nenacházím na něm jedinou slabinu, jediné zakolísání. Elvis Costello jako by se ohlédl za svými dosavadními deskami a udělal něco jako kompilát všeho, čím si získal oblibu a renomé.
Na The Boy Named If není znát, že je dílem sedmašedesátiletého muzikanta. Je natlakované vášní, entuziasmem a radostí. Costellův věk a zkušenosti jsou patrné mezi řádky, v celkové dotaženosti a starosvětské poctivosti, která nedovolí odfláknout ani nejdrobnější detail, nestavět album na dvou třech hitech a vatě, naopak přijít s kompaktním dílem, které šlape po celou dobu a nepadá mu řetěz ani ke konci.
Dá se při něm žasnout, jak rafinovaně a přitom přirozeně a samozřejmě jsou písničky sestaveny. Ale vůbec největší potěchu a službu udělá, když si ho řádně nahlas pustíte.