Čína a Írán: sňatek pouze z rozumu
Strategické partnerství obou mocností je další „jobovkou“pro Západ, potažmo USA
Nové strategické partnerství mezi Čínou a Íránem, podepsané loni na jaře, vstoupilo tento týden nenápadně v platnost. Je velkoryse koncipované na celé čtvrtstoletí a zahrnuje obchod, politiku, kulturu i bezpečnost.
V době pandemie, celkového globálního napětí a mnoha nejistot je to pro Západ další z řady nepříjemných zpráv.
Peking získává novou strategickou oporu a Írán tímto nově definovaným svazkem posílí svůj regionální vliv a přinejmenším částečně kompenzuje tvrdé západní sankce, které jeho ekonomiku srážejí na kolena. Dohoda totiž hovoří o stamiliardových čínských investicích v průběhu celého čtvrtstoletí. Teherán se tak v jejím důsledku do značné míry vyvlékne z amerického klinče.
Čínský ministr zahraničí Wang I se minulý týden v pátek na všech fotografiích z Teheránu blaženě usmíval a to, co od něho slyšeli tamní politici, jim muselo znít jako rajská hudba. „Jednostranné uvalení amerických sankcí na Írán bylo velkou chybou,“nechal se slyšet, prý stejně jako odstoupení Ameriky od fungující jaderné dohody. „Jsme proti politickým manipulacím, proti vměšování do íránských vnitřních záležitostí,“dodal.
Nikdo by se nemohl divit, kdyby teď Írán projevil na složitých vídeňských jednáních o tom, jak obnovit podmínky dohody o jeho jaderném programu, daleko více sebevědomí.
Spolupráce mezi Čínou a zeměmi Blízkého východu není něco zbrusu nového či nedávného. Nynější dohoda ji však staví na vyšší úroveň. Jak Čína, tak Írán mají globální i regionální ambice, oba státy jsou momentálně na kordy s USA a součástí nové aliance je i bezpečnostní složka. Právě to muselo Ameriku naštvat stejně spolehlivě jako v roce 2019 bezprecedentní společné námořní manévry Íránu, Číny a Ruska v Ománském zálivu.
Peking se tlačí na Blízký východ
Rostoucí vliv Číny v Asii a v Africe nevyhovuje americkým zájmům a Blízký východ se stává dalším bojištěm, kde může Peking zpochybnit hegemonii USA, tentokrát s pomocí Íránu. Dohoda a její důsledky totiž přesahují ekonomickou sféru a bilaterární vztahy: působí na vnitřní, regionální i globální úrovni.
Posiluje Čínu, ale i Írán. Pro něj může být ekonomickým záchranným lanem, protože podpoří jeho ekonomiku zasaženou sankcemi a nedostatkem financí tím, že navyšuje prodej jeho ropy a plynu do Číny. Kromě toho bude Teherán moci využít své strategické aliance s Čínou jako páky nejen při složitém dojednávání budoucí jaderné dohody, ale i při jakýchkoliv budoucích jednáních se Západem.
Někteří analytici poukazují na to, že nynější stav věcí dokazuje, že strategie maximálního tlaku, na niž se orientovala administrativa předchozího prezidenta Donalda Trumpa, selhala. Nejenže nedokázala změnit regionální chování Íránu, ale zatlačila ho do náruče Číny. Za Trumpova nástupce Joe Bidena se tato politika nijak významně nezměnila.
Zřejmé je, že v novém partnerství Čína–Írán bude za kratší konec provazu tahat ten druhý jmenovaný. Čína se totiž v prvé řadě řídí svými vlastními zájmy. Vzhledem k tomu, že Írán byl k dohodě víceméně přinucen pod extrémním tlakem amerických sankcí, nemusí se vše odehrávat zcela za podmínek, jaké by si přál. V zemi ajatolláhů ostatně má aliance s Čínou také řadu kritiků, kteří vyjadřují obavy, že vláda tajně „prodává“zemi Pekingu.„Jde o podezřelou dohodu, kterou by íránský lid nikdy neschválil,“vyjádřil se třeba exprezident Mahmúd Ahmadínežád.
Kritici také poukazují na předchozí čínské investiční projekty, které zanechaly řadu zemí v Asii a Africe v dluzích a v silné závislosti na Číně. Někteří íránští podnikatelé si už nyní stěžují na nevýhodné podmínky, nekvalitní čínské produkty a nedodržování slibů.
Čína má navíc významné vztahy se Saúdskou Arábií, Izraelem a řadou dalších íránských sousedů a regionálních rivalů. Írán totiž chápe pouze jako součást své širší globální strategie a nehází všechna svá vajíčka do jednoho košíku.
Než o nějaké velké kamarádství tak jde mezi Íránem a Čínou spíše o ryze pragmatický vztah. Čínské investice se zatím příliš nehrnou, což ale může být způsobeno zvýšenou ostražitostí během pandemie.
Íránští stoupenci strategického partnerství s Čínou naopak říkají, že za stávající situace vlastně jejich země jinou možnost ani nemá. „Všechny silnice jsou pro Írán uzavřené,“citoval list The New York Times bývalého diplomata Fareydouna Majlesiho. „Jedinou otevřenou cestu ponechala Čína. Přinejmenším do doby, dokud nebudou zrušeny sankce, je tato dohoda tou nejlepší možností.“