Vzpoura platiče rozhlasového poplatku

Shodneme se jistě na tom, že je neférové, aby byl člověk nucen platit za službu, kterou nevyužívá. Tak takhle si přesně připadám, když mi – jako právě nyní – přijde předpis na placení roční splátky koncesionářského poplatku Českého rozhlasu.

Povinnosti platit podléhá každý, kdo vlastní rozhlasový přijímač, přestože třeba vůbec nemusí poslouchat Český rozhlas.

Rozhlasový přijímač vlastní dnes každý, protože rádio je i v mobilu nebo je součástí digitálního budíku. Nejde tomu uniknout. Možná tak ještě ti šumavští samotáři z knihy Aleše Palána Raději zešílet v divočině rádio nemají, a to ještě kdoví jestli. V podstatě jde tedy o tichou daň a skoro by mě zajímalo, zdali to tak bylo myšleno.

Zákonodárce jako by usuzoval, že každý, kdo vlastní rádio, aspoň někdy, třeba i tajně, když se nikdo nedívá, naladí Český rozhlas. Jenže všichni víme, že to tak prostě není. Platí se 45 korun měsíčně, což na první pohled není mnoho. Ale podle mě by se i ta přibližně pětistovka ročně dala vynaložit účelněji. Český rozhlas z 90 procent žije z těchto poplatků. Je také pravda, že poplatek už se nevalorizoval asi 15 let.

Národ sobě

Současná podoba rozhlasového poplatku mi připomíná hypotetickou situaci, kdy by každý majitel auta musel automaticky platit za dálniční známku, protože by se předpokládalo, že kdo má auto, tak přece aspoň někdy na tu dálnici vyrazí. Také by to byl nesmysl.

Já Český rozhlas neposlouchám. Informace potřebné pro práci novináře čerpám z internetu a tištěných médií a věřte mi, že jsem zatraceně v obraze. Dřív jsem poslouchal v autě aspoň Radio Beat, kterému bych koncesionářský poplatek býval klidně věnoval, ale to zákon neumožňuje. Dnes už připojím k autorádiu iPhone s vlastní hudbou. Konzumuji jediný produkt Českého rozhlasu, a to je webová stránka www.irozhlas.cz. To je za tu pětistovku málo, nemluvě o tom, že se tato stránka nijak neliší od komerčních zpravodajských serverů, které podporu nemají.

Idea veřejnoprávních médií a na ně navázaných poplatků je sama o sobě zvláštní. Skoro mi přijde, že má svůj původ ve vlastenecké tradici národního obrození, kdy jsme si společně střádali v 19. století do pokladniček s nápisem „Národ sobě“na Národní divadlo. Ale tato epocha je již dávno překonaná.

Možná také za rozhlasovými poplatky stojí jakási vznešená idea, že bez veřejnoprávních médií tu hrozí nesvoboda. Což je v 21. století také absurdní.

Letos mám navíc po aféře s Jitkou Obzinovou a vnitropodnikovou peticí ještě menší chuť panu generálnímu řediteli René Zavoralovi tu pětistovku dávat.

Cynik by si také možná přisadil, že dneska už je „veřejnoprávnější“než ČRo třeba Respekt nebo Deník N, a ty také žádné koncesionářské poplatky nedostávají.

Čas od času nějaký poslanec (naposledy předloni komunista Zdeněk Ondráček) navrhne změnu, například, aby byli od placení osvobozeni lidé, kteří veřejnoprávní média nesledují. Ale zákony tohoto typu jsou zatím neprůchodné. Většina lidí podle výzkumů s tímto způsobem financování souhlasí. Co s tím? Radikálové v historii tvrdili, že by bylo nejlepší, kdyby se Česká televize a Český rozhlas privatizovaly a byl by klid. Mně by to nevadilo, nicméně toto řešení je přece jen hodně revoluční.

Nebo ať si je stát platí ze státního rozpočtu, pokud o ně stojí. Bude to rozhodně čistší a nebudeme si tady hrát na to, jak všichni posloucháme Český rozhlas.