Rok 2020 nebyl, anebo pořád trvá?
S podtitulem „requiem křehkých duší“uvádí pražské A studio Rubín jednu ze svých dosud posledních premiér Osobní Fudži. Jak už název napovídá, inscenace v režii Jiřího Ondry využívá japonských reálií, kultury i vizuálu. Tvůrce ostatně prý k vzniku autorského kusu inspirovala tvorba spisovatele Murakamiho či nechvalně známý les sebevrahů. A dále zásadní román Édouarda Levého Sebevražda, japonská kuchyně... A také česká hořkost.
Počítají děvčata
Právě ta nakonec možná z celkového tvaru vyniká nejvíce. Dva vysokoškolští studenti v podání Richarda Fialy a Jiřího Panznera totiž společně proplouvají životem. Bude jim mezi dvaceti a třiceti, bydlí na kolejích, počítají svedená děvčata a tak nějak nevědí (nebo spíš nechtějí vědět), kam dál.
„Jak to, že je nám pořád osmnáct a tobě je už čtyřicet?“zazní hned dvakrát během večera. Citát krásně charakterizuje příjemné bezčasí vysokoškolských časů, kde se ustupující adolescentní bezstarostnost snoubí s nastupující odpovědností za své činy a jejich dlouhodobými důsledky. „Aby se mi smrt nezačala vkrádat do života,“reagují pak ti starší „čtyřicátníci“, kteří se s euforickou omladinou snaží stále ještě držet krok.
V podobném duchu je Osobní Fudži i těžce aktuální: „Rok 2020 nebyl anebo pořád trvá,“zazní jinde. Představení je ostatně věnováno i památce mladého talentovaného atleta Ondřeje Hodbodě, který si nečekaně vzal život mezi dvěma lockdowny roku 2020 a na jehož rozhodnutí mohla mít nezvyklost prvního koronavirového roku vliv.
Osobní Fudži totiž v obecné rovině ukazuje život těch ostatních, kteří po nějakém takovém činu na světě zůstanou, musí se s ním vyrovnat a v myšlenkách se k němu stále vracejí. Oprátka jako symbol dobrovolného odchodu ostatně visí hned na několika místech scény.
Těžkost výpovědi či snad sentiment však nehrozí, představení je Jiřím Ondrou režírované svižně, plně využívá komorních prostor Rubínu. Velkou předností je živý hudební doprovod, o který se stará především Václav Hoskovec vystupující taktéž v několika vedlejších rolích. Vynikající čtveřici herců doplňuje ještě Tereza Švejdová.
Navazuje
Celkovou formou i vyzněním Osobní Fudži odkazuje na o rok starší premiéru Na konci století ryb. Za oběma inscenacemi ostatně dramaturgicky stojí dvojice Dagmar Fričová a Lucie Ferenzová.
Dalo by se téměř říci, že Osobní Fudži na Na konci století ryb volně navazuje. Nejistým hrdinům je podobně, či jsou snad jen o málo starší. Aktuální počin je díky japonské estetice barevnější, předchozí kus se mohl opřít o silnější dialogy i živelnější herectví. Oba kusy ale stejně tak mohou stát zcela samostatně.
Osobní Fudži je každopádně dalším kusem ukazujícím současnou tvorbu A studia Rubín v tom nejlepším světle. Je to tvorba aktuální, přemýšlivá a přitom atraktivně a s lehkostí podaná.