Poručit větru a dešti už tu jednou chtěli
Část europoslanců tlačí na rychlé a drastické omezení emisí oxidu uhličitého. Jejich plány jsou odtržené od reality, říká ředitel Třineckých železáren.
Minulý týden se mělo v europarlamentu rozhodovat o budoucnosti nejen českých průmyslových podniků. Jeho poslanci ale hlasování o balíčku zelených zákonů v rámci programu Fit for 55 odsunuli na podzim, protože se nemohli dohodnout. Drastické snížení emisí CO2 v průmyslu i v dopravě do roku 2030 rozděluje. Ve hře jsou dva návrhy. Tvrdý, který chce urychlit snižování emisí CO2, a měkčí, v němž průmysl ukazuje, co ještě dokáže přežít. Jednou z možností je i větší využívání vodíku, hlavně v energetice. O dopadech navrhovaných řešení na zdejší průmysl hovoří Jan Czudek, generální ředitel Třineckých železáren a předseda dozorčí rady Ocelářské unie.
V Evropském parlamentu zatím neprošly plány zaměřené na změny v obchodování s emisními povolenkami i v rámci balíku Fit for 55. Co to pro vás jako oceláře znamená?
V podstatě se rozhodovalo o dvou variantách. Jednu předložil průmysl, druhou skupina poslanců, kteří jsou docela odtrženi od reality. Nebál bych se říct, že u nich jde o důkaz ignorace základních fyzikálních zákonů. Zpřísnění pravidel jak v emisních povolenkách, tak v dalších věcech směřuje k tomu, že by za pár let naši vnuci v jeskyních mohli říkat „dědečku, vyprávěj, jaké to bylo, když jste s Greenpeace bojovali za Zelenou dohodu“.
V čem je jejich návrh nereálný?
Je pro velkou část průmyslu v podstatě likvidační. Soustředí se na kouzelné slůvko vodík, který ale ve své podstatě není zdrojem energie. Je jen jedním nosným médiem, jistým druhem úložiště. Je třeba si však říct, že pokud si chceme udržet nějakou životní úroveň, tak se musíme chovat trochu jinak. A k tomu potřebujeme energii. A nejen pro výrobu oceli, ale i cementu, chemických látek a podobně. A tu musíme nějak získat.
Co by znamenaly ty dva návrhy, kdyby prošly?
Pokud by prošel ten průmyslový návrh, tak bychom se, se skřípáním zubů a utažením opasků nás všech, mohli v roce 2035 k nějakým cílům dostat. Ale museli bychom snížit standard, na který jsme nyní ve společnosti zvyklí.
Co by to znamenalo konkrétně pro Třinecké železárny? Teď plánujete investice v huti do roku 2030 za 12 miliard, stačilo by to?
Určitě ne. Museli bychom investovat podstatně více. Šlo by i o velké provozní výdaje, například na emisní povolenky. Ty peníze bychom nemohli použít třeba na investice. Museli bychom hledat i další možnosti technologických změn ve výrobě.
Jsou takové změny ještě fyzikálně a ekonomicky možné?
To vám dnes nikdo neřekne. Jsou třeba jisté laboratorní náznaky, že by šlo z CO2 vyrábět palivo, etylen. Ale když chceme po firmě, která tvrdí, že jí to jde, referenci, tak říkají „letos ještě ne“. A to nám říkají už pět let.
Bavíme se tedy o dalším provozu, který by zpracovával CO2, který se nyní vypouští do ovzduší?
Ano.
A co by znamenal původní tvrdý návrh poslanců europarlamentu?
V Evropě se nyní vyrábí zhruba 150 milionů tun oceli, z toho 60 procent je z vysokopecního provozu s uhlíkovou stopou okolo 1,8 tuny CO2 na tunu oceli, 40 procent oceli pak v obloukových pecích, které mají, díky tomu, že zpracovávají železný šrot, uhlíkovou stopu jen 0,8 tuny CO2 na tunu oceli.
Jen ze šrotu se ale vyrábět nedá.
Kdybychom vyrobili všechno obloukovými pecemi, potřebovali bychom ročně 150 milionů tun šrotu. Ten nemáme. A spotřeba železa stále roste. Před 20 roky to celosvětově byla miliarda tun ročně, loni už 1,9 miliardy tun.
Dokážete chybějící surové železo vyrobit jinak než ve vysoké peci?
Aby to bylo i ekonomické, tak ne. Proběhla jedna pokusná tavba, spíše laboratorní, ve Švédsku, ale výsledky nebyly přesvědčivé. Možná pro novináře a evropské poslance, ale pro výrobu ne.
Jaké jsou možnosti výroby surového železa?
Výroba surového železa je v podstatě redukce. Kyslík můžete redukovat koksem, zemním plynem, což je nyní, po ruském útoku na Ukrajinu, uzavřená cesta, a nebo vodíkem. Ale odkud ten vodík brát? My, jako železárny, potřebujeme na svých zhruba 2,5 milionu tun oceli ročně zhruba jednu terawatthodinu elektrické energie. Kdybychom přešli na elektrické obloukové pece a řekněme, že budeme mít dostatek železného šrotu, tak bychom potřebovali dvě terawatthodiny. Optimálně z nějakých zelených zdrojů.
A kdybyste použili vodík?
Pokud bychom toto chtěli udělat za pomoci vodíku, rudu lze redukovat i vodíkem, tak bychom pro jeho výrobu potřebovali 15 terawatthodin.
Kolik dnes umíte do železáren dostat elektřiny?
Zhruba 0,2 terawatthodiny. Zbytek si vyrábíme sami. Ale řeknu to jinak. 15 TWh vyrobí za rok Dukovany, 16 TWh Temelín. To, že by to bylo ze solárů nebo z větru, si nedokážu představit.
Co by pro vás znamenalo, kdyby prošla tvrdá varianta?
Bylo by to likvidační. Pro evropský průmysl jako celek. Stejně jako my jsou na tom cementáři, chemici, energeticky náročných provozů je hodně.
Co vám za taková vynucená omezení politici slibují?
Neslyšel jsem o žádném slibu. Tvrdí, že to zachrání svět. Když se jich zeptáme, co by dělali, kdybychom kvůli vysokým nárokům museli ukončit výrobu, vstávají od stolu s tím, že to je demagogie, že se o tom nebudou bavit.
Ale taková situace může nastat. Kvůli ekologickým požadavkům máte vyšší náklady než konkurence. Jak vám to Unie kompenzuje? Chrání vás alespoň cly?
Celní bariéra je v podstatě další formou daně.
Ale je to i ochrana domácího trhu.
Je i není. Je to ochrana na vstupu. Ale pokud z materiálu vyrobíme něco dalšího a to chceme zase vyvézt, tak je zase o to clo dražší a zhoršuje to konkurenceschopnost výrobce. A Evropa je exportní ekonomikou. Cla problém neřeší.
S kompromisní variantou byste žít uměli?
Byl by to boj, ale krok za krokem bychom se s ní dokázali vypořádat.
Podobným znevýhodněním pro vás i emisní povolenky.
jsou
Díky krokům, které jsme udělali, stále dostáváme nějaké povolenky „zdarma“. Klesá to, ale dostáváme.
To byl přece záměr, donutit jimi firmy ke zlepšování...
... a funguje to. Částečně. Teoreticky byl ten motivační faktor vymyšlen dobře. Prakticky se to ale stalo nástrojem spekulantů, což si nikdo v „bruselské bublině“nechce přiznat.
A jaké pro to máte důkazy?
Když se po vpádu Rusů na Ukrajinu objevily informace, že je European Green Deal mrtvý, tak cena povolenek spadla o 30–40 procent. A když začali v Bruselu zase říkat, že to není pravda, že se naopak ještě přitvrdí, cena se vrátila zpátky. To je jednoznačný důkaz. A jsou lidé, kteří se tím netají.
Kam až se může průmysl dostat?
Německá ocelářská unie si nechala zpracovat studii reálnosti opatření do roku 2035, té cesty, kterou navrhoval průmysl. Vyšlo, že to možné je. Ale je nutné si uvědomit, že každá tuna CO2, která se ušetří, bude stát v přidané hodnotě nějakých 600 eur. A další věc je, co stát s těmi penězi za povolenky dělá.
A co s nimi dělá?
Kupuje si za ně voliče. Dělala to každá vláda a každá to dělat bude. To jsou ty různé Zelené úsporám.
Ale ty zlepšují životní prostředí.
To ano, ale ve výsledku to platíme my. Vláda na to nedá ani korunu ze svého. I ty povolenky CO2 jsou jen další daní.
Co si myslíte, že bude dál?
Přál bych si, aby motivační charakter povolenek zůstal. Ale aby se laťka nezvedala tak, že bychom ji nebyli schopni přeskočit. Abychom se tady nedostávali do pozice nějaké sci-fi.
Je vodík už tou sci-fi, nebo se s ním dá do budoucna počítat?
Vodík není sci-fi, my už jej dnes využíváme a spalujeme. V koksárenském plynu jej je okolo 60 procent. A my jej využíváme v naší elektrárně. Tím si snižujeme CO2 stopu. Teoreticky bychom jej mohli využít i ve vysokých pecích, ale pak by nám zase chyběl v energetice, zase tolik jej nemáme.
Kolik byste potřebovali vodíku, abyste mohli provozovat vysokou pec jen s jeho pomocí? To byste pak ale vlastně nepotřebovali koks, při jehož výrobě vzniká.
To by nešlo, využívat jen vodík. Bez koksu by se ruda ve vysoké peci spekla dohromady, nezůstala by prodyšná, porézní. To zajišťuje koks. Dnes používáme okolo 450 kilogramů koksu na tunu železa. A podle studií se nemůžeme dostat pod 280 kilogramů. Pak by už ta tavba nefungovala.
Co se děje s vodíkem poté, co jej ve vysoké peci použijete?
Reaguje s kyslíkem a vzniká voda. Ta se vypaří. Tu páru můžeme chytat a pak z ní zase elektrolýzou získávat vodík. Ale není to jen tak jednoduché.
Jak to?
s povolenkami
Vodík je sám o sobě pro přírodu docela nebezpečný, když unikne, může přispívat k oteplovaní Země. Má zhruba 30krát horší vlastnosti než CO2.
Je tedy pro vás využívání vodíku cesta?
Vodík je pro mne médium, které můžeme částečně využívat. Může nahradit nějaké skladovací kapacity energií. Je to v podstatě přečerpávací elektrárna. Navíc vodík není jednoduše skladovatelný jako zemní plyn, je podstatně řidší. Asi největší zásobník na světě, na mysu Canaveral, má okolo 3 200 kubíků. Naše plynojemy mají třeba i 100 tisíc kubíků. Skladovat vodík v takovém objemu ale zatím asi nikdo neumí. My takový zásobník ani nyní nepotřebujeme. Koksárenský plyn hned spalujeme. Vodík coby pomocný zdroj energie ano, ale jako primární zdroj ne.
Jádro by vám k čistší výrobě pomohlo?
Určitě, modulární reaktory by byly velkou pomocí. Do dvaceti let by mohly být hotové, využitelné. První pokusy už proběhly. V Japonsku a v USA. Projektují se 50megawattové kontejnery. Zatím se však pohybujeme trochu ve sféře verneovek. Ale dokážu si představit, že se spousta z toho zrealizuje. Bude to ale trvat, musí to být rozumně nastaveno a nesmí zvítězit ignorace základních fyzikálních procesů. Představa, že poručíme větru a dešti, tady už jednou byla.