Srdce + kuráž = nároďák
Dvě porážky 0:2 za sebou, ale zároveň pochvala od španělských mistrů. Jakou budoucnost má fotbalová reprezentace?
Zásadní zpráva: fotbalová reprezentace je zdravá. Mentálně zdravá. „U nás nikdo nefňuká,“zdůrazní trenér Jaroslav Šilhavý.
Fňukat by klidně mohl on, kdyby k tomu měl sklony. Ještě před pár týdny ho div neodvolávali. Poslouchal nepříjemné rýpance, protože nepostoupil z baráže na mistrovství světa do Kataru.
Šilhavý se musel obhajovat před svými šéfy i veřejností. Přitom národní tým v samostatné historii postoupil na šampionát jednou jedinkrát. Jen v brücknerovské zlaté éře, kdy si houf vynikajících legionářů vydělával v Juventusu, Paříži, Chelsea, Dortmundu, Monaku, Ajaxu nebo AC Milán.
Jediným skutečným esem dneška je útočník Schick z Leverkusenu, který s operovaným tříslem zůstal jen u televize. Těžko se dalo předpokládat, že sestava – navíc v okleštěné podobě – bude po technické stránce stačit na nejvyšší evropskou úroveň, nicméně složité zápasy v Lize národů otestovaly mužstvo ze všech stran.
Nezářilo, což je pochopitelné, protože na to zvlášť ve finální fázi nemá top kvalitu.
Češi vyhráli jedinkrát na čtyři pokusy, což není propadák.
Obstáli v soudržnosti, fyzické náročnosti, pečlivé taktice a kuráži.
Jediný výpadek se vsunul do úvodní půle v Lisabonu, kde Šilhavého chlapci narazili na hvězdnou eskadru kolem Cristiana Ronalda. Lekli se a hráli ustrašeně.
Zato Španělům se v neděli postavili s vervou, přeběhali je, zaskočili v bleskových výpadech. I když rovněž prohráli 0:2, výkon to byl mnohem odvážnější než v Lisabonu.
„Tyhle zápasy nás posouvají,“viděl trenér Šilhavý.
Srážky s nejvyšší kvalitou sice bolely fyzicky i výsledkově, v týmu by ovšem měly zanechat hlubokou stopu, která se může hodit do budoucna. Třeba při kvalifikaci na mistrovství Evropy 2024 v Německu nebo už v září, kdy se Liga národů dohrává. Ze všech úhlů pohledu by se šiklo, kdyby Češi udrželi třetí místo před Švýcarskem a z elitní společnosti nevypadli. Jen tak se můžou zlepšovat a růst.
Ještě důležitější je ovšem poznání, že národní tým – byť se nevyrovná špičkovými klubovými adresami nebo popularitou – má své vlastní zbraně. Nebojí se. Umí se poučit z chyb. Dokáže se vyšťavit až na dno. Je pospolitý. Má jednotného ducha a velmi zažrané hráče. Kapitán Tomáš Souček to vyjádřil jasně: „I kdyby se hrálo 100 zápasů a pak byl reprezentační sraz v době dovolené, tak je zapotřebí, aby hráči přijeli. Národní mužstvo je speciální, žádný klub se tomu nevyrovná. Já to tak mám. Kdo nechce, ať jde do reprezentačního důchodu.“
Národní tým je svérázný útvar, ve kterém bývá prioritní nálada. Z nálady pak vyplývá odhodlání, kázeň a poslušnost. To všechno český tým splňuje. Netrpí hvězdnými manýry, protože hvězdy nemá. Pod trenérem Šilhavým pracuje na vylepšování vlastního charakteru. Fotbal pro romantiky hrát nikdy nebude, schází materiál, pro úspěch musí volit úplně jinou taktiku.
Ačkoli se Šilhavý řadí spíš mezi konzervativní trenéry, nadiktoval mužstvu revoluční změnu se třemi stopery, což se jeví jako užitečný trend. Kouč tak kromě jiného vybruslil z lazaretu, který se nepříjemně často opakuje. Mimochodem, i kvůli rozsáhlé marodce museli pánové Souček, Coufal, Brabec, Sadílek, Zima a Kuchta nastoupit během pouhých deseti dní čtyřikrát v základu. Zaprvé za ně v současnosti neexistuje dostatečně dobrá náhrada, zadruhé by vám trenér jistě řekl, že právě oni mají správný charakter, tudíž jdou příkladem.
A ostatní se přidávají. „Ve dvou zápasech proti nám Češi ukázali, že vědí, jak bránit. Zavřeli svou polovinu, ale zároveň vysoko napadali. Jsou fyzicky velmi dobře připraveni, jsou atraktivním týmem a je těžké je porazit,“líčil po nedělním souboji španělský kouč Luis Enrique.
Samozřejmě nelze výskat, když se prohraje 0:2 ve Španělsku i v Portugalsku.
Nemělo by se zbytečně chválit, když se doma ztratí vyhraný zápas se Španěly. Mělo by se ovšem spravedlivě uznat, že pod Šilhavým se mužstvo mentálně posouvá. Loni si zahrálo čtvrtfinále mistrovství Evropy, teď bojuje o udržení v elitní divizi Ligy národů. Kuráž na to rozhodně má.