Úkaz jménem Mélenchon

Je to, jako by se hvězdou omladiny u nás stal starý marxista Vojtěch Filip nebo Josef Skála. Jean-Luc Mélenchon je právě díky hlasům mladých lidí a salonních levičáků faktickým vítězem 1. kola voleb ve Francii. Na celkové vítězství ale nedosáhne.

Levicový radikál Jean-Luc Mélenchon se může prohlašovat za vítěze prvního kola francouzských parlamentních voleb. Jeho čtyřkoalice získala přes čtvrtinu hlasů, stejně jako centristický blok Emmanuela Macrona. Levice celkově dopadla stejně jako před pěti lety, ale zatímco tehdy byla roztříštěná, dnes pod vedením Mélenchona nachází společný hlas. Nechala za sebou Marine Le Penovou s necelou pětinou voličů i někdejší hlavní pravicovou stranu Republikánů, která oslovila něco přes desetinu Francouzů. Přesto Mélenchon pravděpodobně zůstane bez reálného vlivu.

Zmíněná čísla totiž příliš neznamenají, neboť Francouzi volí svůj parlament podle komplikovaného většinového systému. Je téměř jisté, že po druhém kole, které Francii čeká tuto neděli, bude v parlamentu nejsilněji zastoupen právě Macronův blok. Může však ztratit většinu. Na základě odhadů vycházejících z prvního kola osciluje Macronův konečný výsledek kolem absolutní většiny 289 křesel. Ale i když této mety nedosáhne, bude se moci domluvit s Republikány. Jsou mu ideově blízcí a několik jeho klíčových ministrů pochází z jejich řad. Sice už nebudou mít stovku poslanců jako dosud, ale ani z parlamentu nezmizí, jak se někteří báli po fiasku v prezidentských volbách, navíc se nejspíše stanou jazýčkem na vahách. Macronovi také nic nehrozí od Marine Le Penové. Ta se raduje z debaklu svého pravicového rivala Erica Zemmoura i z vyhlídky na vlastní parlamentní klub, ale její politická váha dosáhne nanejvýše třiceti křesel bez jakéhokoliv koaličního potenciálu.

Mélenchonova koalice možná překročí hranici dvou set křesel, což je pro jejího lídra historický úspěch, ale parlamentní většině se neblíží a spojenectví s Republikány či Le Penovou je vyloučeno. Spíše lze očekávat rozpad koalice sjednocující Mélenchonovo hnutí Nepoddajná Francie, dříve vládnoucí socialisty, Zelené a komunisty. Bojují o stejné voliče a navzájem se nesnášejí. Socialisté a Zelení pohrdají Mélenchonovým populistickým stylem a komunisté se s ním rozhádali po prezidentských volbách před pěti lety. Mélenchonovi se však povedl husarský kousek. Poté, co mu těsně uteklo druhé kolo prezidentské volby, nabídl ostatním společnou kandidátku s cílem vyhrát parlamentní volby a zvrátit Macronovo prezidentské vítězství. Hlavní levicové strany nakonec usoudily, že nic lepšího než koalice s opovrhovaným a proklínaným Mélenchonem se jim nenabízí. Vzaly v potaz oblibu, jíž se tento charismatický levicový radikál těší u salonních revolucionářů v hlavních médiích, i to, že samostatnou kandidaturou by se do parlamentu vůbec nemusely dostat.

Kývly proto na Mélenchonovou nabídku, ovšem s výhradou, že v parlamentu si každá strana zřídí svůj vlastní klub a podrží své odlišnosti mimo společný program, který se soustředí na zvýšení minimální mzdy, snížení věku odchodu do důchodu, zastropování cen základních produktů a služeb či zvýšenou ochranu zaměstnanců ve státní správě. Neshodnou se na vztahu k EU a USA, který staví euroskeptické a antiatlantické Mélenchonovo hnutí s komunisty proti eurofederalistickým a k USA méně vyhraněným socialistům se Zelenými. Také je rozděluje vztah k náboženské neutralitě veřejných institucí, kterou Mélenchon a Zelení opouštějí ve snaze oslovit muslimské voliče, zatímco socialisté a komunisté váhají. Mélenchon a komunisté mají také podstatně radikálnější představy o znárodňování a zasahování do ekonomiky než socialisté se Zelenými.

Tento konglomerát politických představ a stylů sice může nějakou dobu žít z odporu vůči Macronovi, ale bude rozkládán zevnitř – programovými odlišnostmi i autoritářským a svárlivým Mélenchonem. Bude i pod vnějším tlakem. Macron svým centristickým oportunismem už v minulosti dokázal oslovit představitele zelené politiky i socialistů, z nichž sám vzešel. Pokud usoudí, že s částí levicového bloku může být dohoda snadnější než s Republikány, Mélenchonova koalice přijde jak o jednotlivé poslance, tak i o celé kluby.

Francie bez vítěze

Když Macron v parlamentní kampani obměnil vládu, opět ukázal, jak umí být programově i personálně rozkročen. Aby přilákal progresivisty, svěřil školství postkoloniálnímu akademikovi afrického původu a do čela vlády postavil ženu, loajální technokratku s vazbami na socialisty. Vzhledem k očekávaným povolebním změnám není vyloučeno, že podobně jako Češi měli zimního krále, Francouzi budou zanedlouho mluvit o jarní premiérce. Aby si Macron pojistil pravý střed, přetáhl Republikánům šéfa jejich poslaneckého klubu a svěřil mu ministerstvo pro sociální věci a handicapované. Republikáni chtěli přeběhlíka potrestat a v médiích se hned objevilo, že před lety měl kohosi znásilnit. Ukázalo se však, že jako handicapovaný nebyl něčeho takového vůbec schopen.

Macron sice opět dovedně oslabil rivaly zprava i zleva, ale ani on sám nezvítězil. Vládu nejspíše neztratí, ale bude se mu vládnout obtížněji než dosud, kdy se mohl opřít o více než tři sta poslanců. Ani s touto převahou příliš nedokázal. Francouzi letos navíc dali najevo, že mu moc nevěří. V prezidentské volbě porazil Le Penovou mnohem těsnějším výsledkem než před pěti lety a k parlamentním volbám přišla sotva polovina voličů. V následujících letech jistě z Paříže zazní řada vzletných projevů a odvážných návrhů, nebude však nikoho, kdo by je mohl uskutečňovat.

Koalice sjednocující Mélenchonovo hnutí, socialisty, komunisty a Zelené se asi rozpadne.