Umím být přísný
O návratu do fotbalové Sparty, nové roli, inspiraci i památné fotce
Čtrnáct let na tu chvíli čekal. Na moment, kdy zase bude na srdci nosit sparťanský znak. Jako hráč už se v závěru kariéry nedočkal. Až teď, kdy se vrací jako sportovní manažer.
Když se rozpovídá, stejně jako dřív na hřišti z něj čiší zápal, nadšení, někdy přísnost. A také hrdost na to, že je zpátky na oblíbené adrese.
„Podívejte se mi na ruce. Jen o tom začnete mluvit, mám husinu,“poví Tomáš Sivok, když se usadí ve strahovské zasedačce a z tmavé tréninkové mikiny mu září černé esko na prsou. „Táta je velký sparťan, já tady odehrál čtyři a půl roku. Když jsem se sem vrátil a poprvé oblékl sparťanské tričko, hned jsem posílal domů synovi fotku.“
Tak řekněte: co pro vás návrat znamená?
Mám v srdci dva kluby: Budějovice, které mě vychovaly, a Spartu, které odmala držím palce. Jsem šťastný, že jsem tady. Stačí, když se zadívám na tu stěnu s fotkami sparťanských legend, kterou mám tady v zasedačce před sebou, aby mi došlo, že je to taky obrovský závazek. Mám zodpovědnost a chci, aby Sparta fungovala.
Asi se hodí vysvětlit, jak k tomu coby sportovní manažer áčka přispějete.
Mám na starosti režim A-týmu, aby všechno dokonale fungovalo. Jsem každý den s trenéry, hráči, kondičáky, maséry, fyzioterapeuty a třeba i trávníkáři. Ladíme všechno tak, aby kvalita tréninku byla co nejvyšší. Vlastně jsem zodpovědný za áčko od rána do večera.
To zní jako celkem náročná role.
Jak se to vezme: pro mě je jednodušší než ta, kterou jsem plnil předtím v Českých Budějovicích. Netýkají se mě schůzky s agenty, jednání s hráči o smlouvách a podobně. Tohle je parketa sportovního ředitele Tomáše Rosického, který by zase těžko mohl stíhat do detailů řešit tréninky.
Mluví z vás vlastní zkušenost?
Přesně tak. Když jsem coby ředitel v Budějovicích musel zvládat všechno okolo, často jsem ani nevěděl, jaká je náplň tréninku. Chtěl jsem být na hřišti pořád, ale nedalo se to stíhat. Tohle je pro mě příjemnější.
Ale občas budete muset přitvrdit, ne?
S tím počítám. Zrovna v tomhle týdnu jsem poprvé musel na tréninku řešit jednu nepříjemnost. Už jsem byl přísný.
O co šlo?
To si nechám pro sebe. Kdo mě zná, ví, že se po nikom nevozím a jsem úplně v pohodě. Ale jen do doby, kdy vidím, že něco nefunguje. Každý má své povinnosti, a když na ně kašle, kazí práci těm, kteří si je plní poctivě. Přijde první varování, a když to někdo nepochopí, ať jde klidně jinam.
Až tak?
Hráči, kteří nebudou pracovat na 150 procent, tu nemohou být. Ve*
Spartě se to tolerovat nebude. Neexistuje, aby někdo jen tak proplouval. Zůstat mohou jen ti nejlepší. Ti, kteří si Sparty váží. Já, Tomáš Rosický i trenér Brian Priske na to máme stejný pohled.
Je fakt, že už na prvním tréninku to vypadalo, že dánský kouč s asistenty všechny hned srovnal do latě.
Nemyslím si, že by se hráči klepali strachy. Ale jde o to, aby intenzita byla vysoká. Aby se na ně tlačilo, aby neměli šanci si ulevit. Briana už jsem trochu poznal, poslední týden jsme spolu strávili hodně času. Cítím, že mě s ostatními trenéry už vzali mezi sebe a berou mě jako součást týmu, ne nějakého donašeče sportovnímu řediteli.
Vymezili jste si mantinely?
Vysvětlili jsme si, že když si něco budu myslet, řeknu to trenérům na rovinu. Problémy se budou řešit tady nahoře, nikam jinam je tahat nebudeme. Zatím vidím, že celý realizák tvoří absolutní profíci, všechno je na první pohled zalité sluncem. Ale musíme si uvědomit, že se ještě nehrálo. Až přijdou první neúspěchy, ukáže se, jak silní opravdu jsme.
To nás zajímá: věříte, že bude Sparta silnější? Vždyť ztratila tahouna Hložka a pořádnou náhradu zatím nemá.
Nebojím se, posily se řeší. Včera se zapojili reprezentanti po dovolené, konkurence tím zase narostla.
Vy jste zase rozšířil realizační tým.
Bavili jsme se o tom už před dvěma lety, kdy jsem končil jako hráč. Pak jsme v debatách pokračovali a s Tomášem jsme si řekli, že přijdu, až to bude pro všechny dávat smysl. To se teď stalo. Nedělám to kvůli penězům, vděku nebo abych se ukazoval, ale proto, abych byl úspěšný. Bude to těžká práce, ale musíme vrátit titul na Letnou.
O to se Sparta snaží už osm let – a marně.
Nechci hodnotit, co bylo, ale teď cítím, že máme jednotnou představu, jak by měl klub fungovat. A jsem rád, že svoje plány tady můžu realizovat. V Budějovicích cíle ani možnosti nebyly na takové úrovni, ve Spartě se toho dá udělat daleko víc. Třeba v našem zázemí na Strahově to už teď trochu vypadá jako v NASA: počítače, videa, data.
Není změn až moc?
Každý klub si musí vybrat cestu, jakou chce jít. Neříkám, že naše je lepší, nebo horší než jiná. Určili jsme směr, kterému věříme. Tomáš našel trenéra, který sem přináší nové metody a řešení detailů, což je cesta, kterou v Evropě moderní kluby jdou. A my moderní chceme být.
Jste připravení na to, že ne všechno si sedne hned?
Samozřejmě. Nejsem snílek, nemyslím si, že přijde nový trenér a za tři čtyři týdny bude všechno dokonale klapat. Musíme spolu všichni mluvit, naslouchat si.
Napadne vás někdy, jak dlouhou jste ušel cestu? Když jste se jako dvacetileté ucho nechal vyfotit, jak držíte slávistickou vlaječku s odporem v gumových rukavicích, dlouho se to s vámi táhlo.
Život mě naučil. A hodně mě zklidnila manželka, jinak bych tím uchem byl asi dlouho. Když se jí něco nelíbilo, říkala mi, abych se už probral. Není fanatická fanynka, ale taky si přečetla komentáře v novinách a od známých dostávala zpětnou vazbu.
Litujete zpětně?
Vlastně ani ne. Táta mi vždycky říkal: Co si nadrobíš, to si musíš vyžrat. Samozřejmě, že už bych se takhle znovu nefotil, byla to kravina. I v reprezentaci jsem to pocítil, od fanoušků jsem si hodně vyslechl. Ale nelituju, protože jsem se do budoucna poučil. Dostal jsem za uši a pochopil, co je respekt.
I proto má teď vaše slovo ve fotbalovém prostředí váhu.
Vždycky se snažím být upřímný – i sám k sobě. Když jsem hrál špatně, udělal jsem chyby a novináři mě kritizovali, vzal jsem to. I teď vím, že platí: Sto lidí, sto chutí. Je mi jasné, že všem se nezavděčím. Ale asi je ze mě cítit, že mám fotbal opravdu rád a že jsem mu vděčný za to, co mi dal.
Třeba co?
Pocházím z obyčejné rodiny, nebyli jsme bohatí, takže mi otevřel dveře do světa. Zní to jako fráze, ale chci mu to vrátit. Chci dělat dobře svou práci, mít výsledky. Chci vyhrát titul, ale taky bych si přál, aby se hráči ve Spartě zlepšovali. Udělám všechno pro to, abych k tomu přispěl.
Dlouho to vypadalo, že spíš míříte do vrcholného managementu. V Budějovicích jste měl ambice klub spoluvlastnit.
Do budoucna se tomu nebráním. Ale teď mám možnost být ve Spartě, blíž ke hřišti a vážím si toho. Dorazím na Strahov v půl sedmé, odjíždím třeba v pět. Chci tu trávit co nejvíc času, abych stihl probrat všechno, co je potřeba. Nejen s hráči, ale třeba i s kustody, maséry. Každý má svůj svět, své problémy, a když s lidmi nemluvíte, nevíte nic.
Zvlášť teď, se zahraničním trenérem, to bude nutnost. Určitě se bude řešit klasická otázka: specifika českého prostředí.
Proto se musíme ptát, jestli náhodou není problém v nás. Chceme tady mít hráče z ciziny, ale ve spoustě klubů většina lidí ani neumí pořádně anglicky. Na Spartě jsme na tom s jazyky dobře, ale pokud někdo angličtinu neovládá, dostane učitele a bude se šprtat. Jestli jednou chce hrát v zahraničí, stejně musí umět.
Nejde jen o jazyk. Trenér z ciziny je obecně v Česku dost neprobádaná cesta.
Hodně záleží na mentalitě. Kouč ze Španělska nebo Itálie by to asi měl těžší, zatímco Dánové nebo Rakušané k nám mají povahou blízko. Jsou striktní, ale mají v sobě i lidskost. Brian se baví se všemi hráči, nedělá rozdíl mezi mladými a starými. Umí je přesvědčit, aby za ním šli.
Jaký je lidsky?
Naslouchá. Co se týče fotbalu, vidí všechno, má jasnou představu. Já jsem tady i od toho, abych mu pomohl zvyknout si na Česko. Aby se tady on i ostatní kluci cítili dobře.
Nenapadlo vás, že byste si místo toho po kariéře orazil?
Plánoval jsem, že budu chvíli cestovat a věnovat se rodině. Lákalo mě vrátit se do Istanbulu, do Tel Avivu, podívat se do Ameriky. Něco podniknout s dětmi. Ale všechno se kvůli covidu zrušilo, stejně jako domluvené stáže.
Kam jste chtěl za fotbalem vyrazit?
Od trenéra Edina Terziče, se kterým se znám z Besiktase, jsem měl slíbený Dortmund, chtěl jsem se podívat do Salcburku. Snad to klapne jindy.
Co se dá na slavnějších adresách načerpat?
Úplně všechno, od detailů po celkové nastavení. Jak se lidi v klubu chovají, jak mají vychovanou mládež, jak často trénují, jak se vzdělávají. Chce to tak týden, aby do toho člověk pořádně pronikl. Není to tak, že si řekneme: odteď budeme jako Dortmund. Ale z každého klubu se dá něco zakomponovat k nám.
Kdo vás inspiroval nejvíc?
Lidi, kteří vědí, co v životě chtějí. Kdo chce být in, musí ty úspěšné poznávat a já říkám, že trochu i vysávat. Vydolovat z nich informace. Jsem rád, že jsem potkal úspěšné, mimořádně inteligentní lidi, kteří mají fungující firmy, třeba i mimo sportovní prostředí.
Dá se od nich čerpat?
Dá, protože v zásadě jsme na tom podobně: na začátku potřebujete v byznysu i ve sportu hlavně disciplínu a cíl. Odvětví se liší, ale princip zůstává stejný. Proto mě vlastně nejvíc obohatí, když vypadnu z fotbalové bubliny.