Největší Fin je doma za řezníka i bájného rytíře
Kdo byl maršál Mannerheim? Je zajímavý i pro nás? A dá se srovnat vzdor Finů ze 40. let a dnešní Ukrajiny vůči Rusku? Odpovídá historik Tomáš Masař.
Finsko chce do NATO, jemuž má co nabídnout, a možná tak obrátilo větší pozornost i ke svým dějinám. Těmi se už dlouho zabývá Tomáš Masař. Podílel se i na přípravě českého vydání pamětí maršála Carla Gustava Mannerheima, jež nedávno v překladu Michala Švece uvedlo na trh nakladatelství Academia. Mannerheim velel finské armádě v klíčových okamžicích finských dějin 20. století, v tzv. zimní a pokračovací válce ve 40. letech proti Rusku. Zatímco ve Finsku muž z aristokratického rodu, od jehož narození uplynulo 4. června 155 let, před časem vyhrál anketu o největšího Fina, u nás moc známý není.
Jaká byla cesta mladičkého vojáka, jehož vyhodili z finské kadetní školy pro nekázeň, ke schopnému, racionálnímu vojevůdci?
Mannerheim v raném mládí přišel o rodiče, takže neměl nad sebou autoritu, až v ruské kadetní škole se jí musel podřídit. Stal se důstojníkem v jezdecké gardě a celá jeho kariéra se odvíjela v ruské carské armádě, bojoval v rusko-japonské válce, za první světové války sloužil na ruské frontě. Hodně cestoval, na koni projel v carských službách Čínu, poznával kultury a vstřebával dojmy, myslím že to ho hodně ovlivnilo.
Finsko bylo v 19. století součástí carského Ruska, jaké mělo postavení?
Poměrně specifické, na rozdíl od jiných neruských částí impéria mělo četná privilegia, těšilo se jisté autonomii, rusifikace tam začala probíhat až od konce 90. let 19. století a přirozeně narazila na obrovský odpor. Boj s ní trval až do roku 1917, byť většinu času nenásilně formou protestů a demonstrací.
V tom roce Finsko vyhlásilo nezávislost, ale i kvůli chaosu po pádu carského režimu a ruské bolševické revoluci upadlo do krátké, ale krvavé občanské války mezi tzv. bílými a rudými. Je to chvíle, kdy Mannerheim vstupuje do finských dějin?
Víceméně ano, do té doby žil mimo Finsko, vrátil se jako důstojník s bohatými zkušenostmi a odpůrce bolševiků. „Bílou“vládou byl jmenován hlavou „bílé“armády. Rychle ji zorganizoval, nastavil moderní způsoby velení a dovedl k vítězství. Asi nejvýznamnější byla bitva o Tampere, baštu „rudých“.
Znalost Ruska se hodila v zimní válce na přelomu let 1939 a 1940, v níž SSSR Finsko napadl, ale jejíž průběh ho zaskočil. Kromě statečnosti Finů Mannerheim v pamětech poukazuje i na škodlivý vliv politruků, absenci iniciativy u ruského pěšáka a jeho fatalistickou podřízenost, ale taky na špatné lyžařské dovednosti vojáků Rudé armády. Souhlasíte?
V podstatě ano. Finové si vypracovali obkličovací taktiku, přezdívanou „motti“. Jelikož v zimě byla Rudá armáda odkázána jen na cesty, Finové vždy zatarasili čelo a konec kolony a vojáci uvázli ve sněhové kapse. Mnohem menší finské jednotky kolem nich kroužily na lyžích, likvidovaly důstojníky a politruky, a jelikož obyčejní vojáci ztratili vedení, byli zcela dezorientovaní. Takto Finové, nesrovnatelně hůře vybaveni co do těžkých zbraní, drželi v šachu a likvidovali nepoměrně větší vojenská uskupení.
Finové nakonec učinili územní ústupky, nezávislost však udrželi. Bylo ale zřejmé, že pokud se Sověti vrátí, bude to těžké. Existovala jiná volba než spolupráce s Německem?
To je otázka, jestli měli Finové na výběr, když německá strana naznačila ochotu pomoci v případě dalšího konfliktu se SSSR. Byla tu totiž i otázka Karélie, o niž Finsko přišlo po zimní válce, a ta byla hodně emotivní, šlo přece o kolébku finské kultury. I proto přistoupili na německou nabídku.
Měla ve Finsku ohlas i nacistická ideologie?
Finové měli krajně pravicové strany, ale většina tamních politiků nebyla nacismu nakloněna, ani sám Mannerheim. Spolupráce s nacistickým Německem byla pragmatický kalkul, jak získat zpět ztracená území. Když roku 1944 Němci po finské žádosti o další zbraně žádali záruky, že Finsko neuzavře separátní mír se SSSR, tak se k tomu osobně zavázal prezident Ryti – a Hitlerovi to stačilo. Ovšem ve chvíli, kdy dodávky přišly, tak Ryti abdikoval, vláda jmenovala Mannerheima místo něj a ten oznámil, že se necítí být slibem vázán. Načež Finové z války po boku Německa nejen vystoupili, ale na základě mírové dohody se SSSR dokonce zaútočili na německé jednotky, které se nacházely ve Finsku. To sice není nejcharakternější přístup, ale morálka v rámci druhé světové války těžko mohla hrát nějakou roli.
Je pravda, že když se Hitler vnutil na Mannerheimovy 75. narozeniny, tak si maršál před ním zapálil cigaretu, ač věděl, že to Hitler nesnáší?
Ano, dokonce odmítl jet do Helsinek a Hitler za ním musel letět do jeho hlavního štábu. Pro zajímavost – teprve nedávno byla zveřejněna nahrávka, kterou z části jejich rozhovoru tajně pořídil jeden pracovník finského rozhlasu. Mannerheim byl odměřený a odmítl cokoli slíbit. A cigaretou dával Hitlerovi najevo svoji převahu.
Lavírovat mezi Hitlerem a Spojenci se pokusil třeba i admirál Horthy v Maďarsku, ale dopadlo to špatně.
Jenže Maďarsko bylo ve střední Evropě, ve směru hlavního postupu Rudé armády, a pro Němce nebylo přípustné se ho vzdát. Finsko bylo daleko, mimo hlavní fronty. A Němci jednoduše neměli na obsazení Finska kapacity. Navíc pro Stalina v roce 1944 nebyly hlavním cílem Helsinky, ale Berlín, Praha či Varšava.
Našince stejně potěší, že Hitler Finům posloužil jako užitečný idiot. Ale je tu stín v podobě Finů, kteří sloužili v jednotkách SS. I Mannerheim se toho v pamětech dotýká jen letmo. Ví se, co tam dělali?
Toto téma bylo ve Finsku dlouho tabu. Finové i dnes vidí svou účast ve druhé světové válce jako paralelní konflikt, kdy oni bojují proti společnému nepříteli, ale nejsou ve stejné válce. Průlomem byl článek finského historika Andrého Swanströma z roku 2017, který se zabýval finskými SS jednotkami, a rok nato napsal knihu Rytíři hákového kříže. Pak se aspoň v odborných kruzích začala odvíjet debata, historikové procházeli archivy a došli k závěru, že Finové v SS minimálně věděli, že probíhá holokaust, že spolupracovali na vydávání sovětských důstojníků Němcům a že se v některých případech účastnili i válečných zločinů. Ale diskuse je stále čerstvá a zatím nedorazila mezi širokou veřejnost.
Své Židy ale Finsko nevydalo, a to ani uprchlíky?
Antisemitismus nehrál ve Finsku žádnou roli, židovská komunita tam byla malá, nicméně v posledních letech se dochází k tomu, že jednotky, možná desítky uprchlíků byly vráceny na území obsazené Němci, a když uprchlická vlna zesílila, tak se začalo spekulovat, jestli by se neměl příliv lidí omezit. Někteří se skutečně do Finska nedostali. Ovšem i toto téma je v dnešním Finsku něco jako „šedá zóna“.
Proč Finy po válce nepostihl osud Československa?
Finští komunisté byli ve vládě a na jaře 1948 dokonce vedoucí členka komunistické strany Hertta Kuusinenová prohlásila, že Finsko je na „československé cestě“, čímž ale stranu i sebe kompromitovala. Komunistům se totiž nepodařilo ovládnout armádu ani policii. K tomu ještě unikly tajné dokumenty o přípravách komunistického převratu, které vyvolaly zděšení. Liberální síly zmobilizovaly voliče a komunisté ve volbách v témže roce ztratili. Navíc Stalin potřeboval, aby Finové spláceli válečné reparace čili aby tamní dělníci pracovali a nestávkovali, a tak paradoxně finské komunisty brzdil. A když Finsko roku 1952 reparace splatilo, byla jiná situace. Finští komunisté svůj okamžik propásli.
Může vzdor Finska vůči SSSR připomínat dnešní vzdor Ukrajiny vůči Rusku? Třeba i potížemi ruské armády?
Ve Finsku se proti SSSR spojila pravice s levicí. Dnes na Ukrajině je očividně i rusky mluvící část obyvatelstva tak zděšená z počínání ruských vojsk, že se obrátila proti Putinovu režimu. A i když je těžké hodnotit, co se děje na Ukrajině, tak podle dostupných informací se zdá, že tam došlo k podobnému podcenění jako v zimní válce. Rusové nepočítali s odporem nepřítele, nevěděli, nakolik je motivovaný a ochotný klást odpor, nebyli připraveni na dlouhodobější konflikt. Vítězství nad Finy také čekali v řádu dnů či týdnů.
A myslíte, že to podobně i skončí? Že se Ukrajina bude muset vzdát části území?
Osobně doufám, že ne. Je tu jeden zásadní rozdíl, a to západní pomoc. Finové měli morální podporu světa, ne však materiální. Přišlo jim na pomoc pár stovek dobrovolníků ze Švédska, ale vojenský materiál od Britů a Francouzů, s nimiž jednali, ani nestihl dorazit. Museli bojovat vlastními, často improvizovanými prostředky. Doufám, že dodávky zbraní jsou jednou z hlavních výhod Ukrajiny oproti Finsku v zimní válce.
Finové žádají o vstup do NATO. Překvapila mne informace, že kromě armády mají navíc téměř milion mužů a žen v záloze, zjevně schopných se ze dne na den chopit zbraně. To je stále důsledek zkušenosti ze 40. let?
Je to spíš otázka hrdosti a navazování na dědictví předchozích generací. Ve Finsku je branná povinnost pro muže, pro ženy je dobrovolná, existuje i alternativa civilní služby, ale není moc využívaná. Finští mladíci vnímají vojnu jako prestižní událost, kdy se zocelí a budou pokračovat v tom, co začali jejich předci v zimní válce. Finové rádi zdůrazňují, že mají zvláštní vlastnost „sisu“. To je něco jako vytrvalost, schopnost ukázat vnitřní sílu, tak jako ti Finové, kteří kdysi odrazili Sověty.
Nebyla i proto dříve podpora vstupu do NATO relativně nízká ? Nezvedla se až po záběrech z Mariupolu a dalších zničených ukrajinských měst?
Spíš tam stále fungovala finlandizační politika z dob studené války. Finové se snažili udržovat přátelské vztahy s velkým sousedem, neprovokovat, když on nás neobtěžuje. Zlom přišel, když v prosinci 2021 Putin začal vypouštět zprávy, že pokud by Finsko chtělo do NATO, musí čekat odplatu. V té době ještě tato otázka ani nebyla na stole! Vyvolalo to úplně opačnou reakci, Finové si znovu uvědomili, jakou hranici mají s Ruskem, vzpomínka na dávnou invazi se ukázala být stále živá.
A jaké jsou vzpomínky na Mannerheima? Vyvolává nějaké spory?
Na jednu stranu je zobrazován jako jakýsi blanický rytíř finských dějin, který přichází na pomoc zemi, když je jí nejhůř. Na druhou stranu když byl před pár lety v Tampere, které je dodnes levicové, postaven jeho pomník, tak ho vzápětí někdo postříkal rudou barvou a napsal tam „lahtari“neboli řezník, jako odkaz na účtování s rudými po občanské válce. Mannerheim jako vrchní velitel nesl odpovědnost, i když „bílého teroru“se osobně neúčastnil. V meziválečném období se dokonce snažil zmírňovat napětí mezi bílými a rudými Finy, k čemuž mělo sloužit i Mannerheimovo sdružení pro péči o děti, jež se staralo o válečné sirotky.Tato nezisková organizace funguje ve Finsku dodnes a v současnosti je aktivní třeba i v pomoci uprchlíkům z Ukrajiny.
Mannerheim v pamětech naráží i na postavení menší země vůči velmocem. To je zajímavé i pro nás, ne?
On se prostě naučil fungovat jako pragmatický politik, jenž i ve složité pozici umí vyjednávat se silnějšími. Nelze mu upřít, že na vrcholech slávy vždy odstoupil, stáhl se do soukromí, nikdy neprahl po moci, a nejspíš i proto přispěl k udržení stability Finska jako výspy západní civilizace na severu Evropy.