Privatizace energetiky nás doběhla

Při plánování naší budoucí energetické bezpečnosti nelze pominout děje minulé. Dozvuky toho, že se stát v energetice zbavil téměř všeho, dokazují, že trh prostě všechno nevyřeší.

Trh vyřeší vše. Pokud může firmu spravovat soukromník, nemá cenu, aby ji vlastnil stát. Stát neumí řídit, motivovat a nemá schopné lidi. Vzpomínáte? Před čtvrt stoletím to byly hlavní důvody, proč privatizovat vše, co se hýbalo. Byla porevoluční doba a naše víra v trh byla bezmezná. Měl jsem úplně stejný názor. A buďme objektivní – kus pravdy na tom je.

Každá vize a dlouhodobý plán ale musí být vyvažovány dobře nastaveným řízením rizik, přičemž se musí pracovat i s pesimistickými scénáři. V praxi se tomu říká controlling. Dlouhodobě úspěšné firmy nejsou ty, které skvěle řídí svůj růst, ale především ty, které se dobře připraví na krize. Stejné je to u státu.

Absence strategické energetické infrastruktury nás v době konjunktury nemusela trápit, vše běželo hladce, trh fungoval a navíc vlády zalepily díry v hospodaření zdroji, které inkasovaly za prodej majetku. Významnou roli hrála i motivace „malé domů“pro politiky z benefitů jejich kamarádů, šíbrů a kmotrů.

Bezmocný stát

Slabé stránky se projevují až s odstupem, někdy i jedné generace. Procházíme největší energetickou krizí posledních desítek let a najednou vidíme, že stát má prakticky nulový manévrovací prostor reagovat a alespoň částečně zmírnit dopady na domácnosti a firmy.

Proč? Protože se všeho zbavil. Zpackaná privatizace společnosti ČEZ nám kvůli minoritním akcionářům neumožňuje okamžitě zastropovat cenu energie a využít jiný než burzovní model. Komplikovaně tak musíme podporovat naše lidi a podniky přes vybrané dividendy a extrémně vysoké zisky společnosti. Složitě nyní budeme možná ČEZ rozdělovat a kupovat zpět jaderné, uhelné a plynové elektrárny.

Další chyba byla prodat v letech 1996 a 2004 rafinérie. Ty získal polský PKN Orlen a my dnes jen nevěřícně zíráme, jaké zisky generuje. Zatímco vláda zmateně hledá chybu u čerpacích stanic v kdejaké obci, rafinérská marže je meziročně vyšší desetinásobně. Poláci, ale i Maďaři využívají levnějších cen ruské ropy, ale do cen pro zákazníky je nepromítají. Gigantické zisky zůstávají mimo Česko a my nemáme nejmenší páku, jak to změnit. Kdyby nám rafinérie patřily, můžeme dnes jejich zisk okamžitě použít na snížení cen pohonných hmot.

A úplně nejhorší je to u plynu. Privatizací státního Transgasu v roce 2002 jsme definitivně přišli o přepravu a distribuci plynu. Plně v rukou komerčních subjektů je i obchod s plynem a nevlastníme ani zásobníky. Plyn pro české domácnosti a firmy nakupují korporace, a to na západoevropských burzách. Bez sebemenšího vlivu státu. Žádný kontrolní podíl, žádná zlatá akcie, nulová možnost cokoliv ovlivnit.

Na vině jsou politici

Toto je důsledek vlád, které zde vládly prvních dvacet let po revoluci. Chybu nehledejme u těch, kteří majetek získali. RWE, PKN, Conoco, Shell, Agip, ale ani minoritní akcionáři ČEZ vinu nenesou.

Navíc stát inkasoval mimořádné zdroje, v případě plynu dokonce přes 100 miliard korun. Situaci podcenili politici. Peníze jsou nenávratně rozfofrované a stát může akorát čekat s čepicí v ruce před Německem, Polskem, Maďarskem a dalšími.

Rozumování současné vlády, kterak měla ta minulá zajišťovat více energetickou bezpečnost, je drzost nejvyššího kalibru. Jejich předchůdci byli klíčovými aktéry výprodeje naší energetiky, což nás dnes dobíhá.

A je to i varování. Současné snahy pětikoalice prodat České dráhy a Českou poštu (činovníci STAN dokonce zmínili prodat i ČEZ!) mohou dopadnout velkým průšvihem. Stačí vzpomenout na prodej OKD. Pokud bychom my nekoupili doly zpátky a nezastavili jejich devastaci, jsme dnes bez černého uhlí.

Prostě ne vždy trh vyřeší vše.

Stát má prakticky nulový manévrovací prostor pro alespoň zmírnění dopadů energetické krize.