Kéž by byli Mimoni na světě sami, bez fádních protihráčů
Od roku 2010, kdy se poprvé zjevili ve filmu Já, padouch, si malí žluťásci s vlastním jazykem podmanili svět. Novinka kin Mimoni 2: Padouch přichází je však nutí k obchodnímu tažení do Asie.
Vedle tří dílů série Já, padouch a řady krátkých příběhů či speciálů si Mimoni vysloužili první vlastní celovečerní film před sedmi lety. V jeho pokračování se teď oddaní sluhové zlosynů vracejí v čase zpět do dob, kdy jejich šéf Gru ještě
chodil do školy a po zločinecké dráze prahl tak fanaticky, že si při neúspěšném konkurzu do věhlasného gangu Šílená šestka udělal z vytoužených kolegů zavilé nepřátele.
Vše pro asijský trh
Náladové retro 70. let mimoňské poetice vyloženě svědčí, od módy přes barevnost po muziku. Naopak slabší chvíli si autoři vybrali v budování zápletky, která se týká mnohokrát viděné honby za vzácným předmětem uloupeným z tajemné hrobky ve stylu Indiany Jonese.
Spolu s rezignací na originalitu námětu navíc bije do očí, jak se příběh přizpůsobuje obchodním zájmům amerického zábavního průmyslu, tedy atraktivitě pro asijský trh, na který myslí nejen exotický výlet za pokladem, ale také odkazy na půdě Států včetně Čínské čtvrti v San Francisku, kde léčitelka pomocí akupunktury zároveň vyučuje základy kung-fu. Ostatně i potrhlá
školákova matka, o níž Gru soudí, že by místo výkupného jeho únoscům raději zaplatila za to, aby se domů nevrátil, tráví svůj čas s orientálním duchovním vůdcem.
Tady už Mimoni bohužel ztrácejí značnou část své původní jedinečnosti, protože stylizovanými čínskými dráčky a východními bojovými uměními se různé animované pohádky poslední dobou hemží.
Totéž se dá říci o nezajímavé, modelově šablonovité sestavě gangsterů včetně jejich výstroje a výzbroje. Prakticky jediný z příslušníků Šílené šestky, který se alespoň lehce zapíše do paměti, je pomstychtivý stařík v kožené vestičce, otec zakladatel zrazený vlastními kumpány.
Potlesk pro Lábuse
Na protilehlé misce vah naštěstí leží hravý český dabing v čele s Jiřím Lábusem, který svůj hlas určený původně pro dospělého Grua přirozeně uzpůsobil jeho nynější dvanáctileté verzi, a především titulní žluté bytosti, jejichž ústřední triumvirát ve složení Kevin, Stuart a Bob ještě rozšířil nováček Otto.
Jsou kouzelně dojemní, když za okny svého pána nastydle posmrkávají a kýchají v domnělém dešti, roztomile přítulní, kdykoli se mu postupně cpou do postele, i neodolatelní ve výrazu pospolitého smutku poté, co dostanou výpověď.
V letadle i tramvaji
Hlavní půvab projektu nadále vytváří samozřejmost, která provází jejich samostatné akce v běžných kulisách lidského společenství. Kdyby pro nic jiného, za pasáž, kdy se Mimoni ujmou řízení letadla a obsluhy cestujících, se investice do vstupenky bohatě odvděčí.
A takových okamžiků se chválabohu najde více, počínaje usilovnou jízdou na šlapacím vozítku napříč pouští v Údolí smrti a konče eskapádami, k nimž skřítkům poslouží jejich pružné šle a pro San Francisco tak typické tramvaje.
Kevine, Kevine, Kevine
Pochopitelně nechybějí ani lety, pády, honičky, rány, blesky, chrlení ohně, čarodějné proměny a vůbec kompletní výbušná akční výbava animovaných pohádek, která má udržet dětskou pozornost.
Jenže humor vzniká úplně jinde, tam, kde Mimoni komunikují jen uvnitř své komunity a vzdor zašifrované hatmatilce dovedou nadsazenou zkratkou vyjádřit důvěrně blízké emoce. Jako když si jeden z nich nad kolegovou nešikovností útrpně povzdechne: „Kevine, Kevine, Kevine,“načež vezme karatistický trénink do vlastních pěstiček.
Popravdě Mimoni k zábavě nic a nikoho jiného nepotřebují.