Ještě posedím. Rosolova odměna za oddanost
Deset let po své nejslavnější výhře se Lukáš Rosol vrátil na Wimbledon.
Po poslední výměně poblahopřál u sítě soupeři, vzápětí ale Lukáš Rosol zaparkoval na své židličce, jako by měl mač pokračovat. Porovnal si struny na raketě. Teprve pak ji uložil do brašny a pomalu opustil dvorec číslo 15.
„Napadlo mě, že si posedím,“vyprávěl později. „Klidně bych hrál dál. Energie jsem měl dost. Věděl jsem, že někdo nastupuje po nás, ale ještě aspoň chvilku jsem si pobyt na kurtu užíval.“
V typickém wimbledonském zápase, který při divokých proměnách ostrovního počasí dvakrát přerušil déšť, podlehl Gruzínci Basilašvilimu, turnajovému číslu 22, po poutavé bitvě s výsledkem 7:6, 6:7, 6:3, 3:6, 3:6.
„Kdybych vyhrál, byla by to pohádka,“řekl. „Ale nemůžu si nic moc vyčítat. Snad jen pár míčů ve druhém tie breaku.“
Možná se tak uzavřel jeden jímavý sportovní příběh. Právě před deseti lety Rosol coby žebříčková stovka ve druhém kole na posvátném centrkurtu senzačně vyřadil Španěla Nadala.
Letos se v necelých sedmatřiceti do Londýna vrátil. Do kvalifikace se protlačil hlavně díky zákazu startu Rusům a Bělorusům a následným odhláškám, načež v nedalekém areálu v Roehamptonu vyřídil tři protivníky bez ztráty sady a zajistil si místenku do hlavní soutěže.
Po více než třech letech se tak objevil na grandslamu. Na žebříčku se bývalá šestadvacítka nyní skrývá až
na 280. místě. Body střádá po hrstkách na zastrčených štacích nižší úrovně. Byť připouští, že se na největší akce už třeba nikdy nevrátí, nevzdává se. Povzbudit ho může i odměna 50 tisíc liber hrubého (asi 1,4 milionu korun).
„Snad jsem tu ukázal, že výkonnost pořád mám. Nemám komu co dokazovat, ale pořád cítím oddanost tenisu. A jedu na pohodu. Baví mě hrát.“
Daviscupový šampion a vítěz dvou podniků ATP si patrně prodlouží kariéru o další sezonu, jak naznačuje též nápis Alive (anglicky naživu), který má vytetovaný na krku. Podání i údery od základní čáry mu pořád sviští slušnou rychlostí. Neopouští ho ani kuráž.
„Baví mě nastupovat proti silným borcům na velkých stadionech s parádní
atmosférou. Chtěl jsem tady zase dostat Nadala. Akorát los to nechtěl. Rafa měl asi požadavek, že nechce Rosola,“vykládal zvesela.
Muži s pověstí rebela na jihozápadě Londýna fandila manželka i známí, u nichž obvykle bydlí.
Spousta lidí mu tu připomněla magický večer 28. června 2012, v němž v neskutečné řeži vrcholící pod zataženou střechou udolal jednoznačně favorizovaného španělského mistra. Ta zpráva byla tak neuvěřitelná a třaskavá, že otřásla celým areálem.
„Strach z velkého jména jsem zavřel v sobě. Nechtěl jsem mu ukázat, co se ve mně děje,“říkal tenkrát Rosol.
„V pátém setu jsem se dostal do tranzu a necítil nic. Nemyslel jsem na vítězství, což mě asi zachránilo. Jinak bych se třeba roztřepal.“
„Riskoval jsem pořád. Buď to tam padne, nebo ne. Nechtěl jsem se ani při jeho servisu pouštět do výměn, aby se nerozjel a nezačal mě zlobit na returnu.“
Před deseti lety měl mobil napěchovaný gratulacemi. Obával se, že na všechny nedokáže odpovědět a šprýmoval, že ho snad raději zahodí. Rozdával rozhovory, kdekdo jej plácal po zádech. Následně ho vyřadil Němec Kohlschreiber.
Čtyřikrát se Rosol na grandslamech protloukl do třetího kola (dvakrát v Paříži, jednou v Melbourne a Londýně). Až do října 2016 se držel v Top 100, kam se už poté nevrátil.
Včera ovšem na slavné adrese připomněl své nejlepší časy. Hrál odvážně. Neztratil koncentraci, třebaže se partie včetně přestávek rozvlekla na 5 hodin a 42 minut. Body si rivalové rozdělili rovným dílem 156 – 156.
Kdyby se Rosol už na grandslamech opravdu nikdy nepředstavil, zábavné střetnutí s Basilašvilim by bylo stylovou rozlučkou.