Přijď první, ale odejdi až poslední
Mladý basketbalista Vít Krejčí bude v příští sezoně po odchodu Satoranského do Barcelony jediným Čechem v NBA. Kam míří? Jak se cítí?
Brzy to budou dva roky, kdy si tehdy dvacetiletý Krejčí ve španělské lize přetrhl vaz v levém koleni a poškodil dva menisky. Průšvih. Vždyť měl nakročeno do NBA. Draft byl na dosah. Nakonec se do nejslavnější basketbalové ligy světa nejenom dostal, ale mezi hvězdami se také prosadil.
Má za sebou povedenou sezonu v Oklahoma City Thunder, kde dostával porci minut, kterou nejspíš ani sám nečekal.
V květnu se Vít Krejčí podrobil plánovanému artroskopickému zákroku v levém koleni, pak nakoukl na sraz národního týmu, leč zatím trénoval individuálně.
„Cítím se skvěle, už zase lítám,“pochvaluje si český talent, jenž se nyní rozehrává v USA na Summer League. V srpnu se naplno připojí k reprezentaci, s níž má jasný cíl: předvést se českým fanouškům na EuroBasketu v Praze. První zápas se uskuteční přesně za dva měsíce proti Polsku.
V exkluzivním rozhovoru pro
MF DNES popsal i to, co mu říkají hvězdní hráči soupeře či jaké má zkušenosti s tornádem.
Ve své nováčkovské sezoně v NBA jste si nevedl vůbec špatně. A trenér Luboš Bartoň o vás řekl: Muselo se to nějak projevit, trénuje opravdu hodně. Co to vlastně znamená? Přidáváte si?
Už od dětství jsem trénoval navíc a chci to tak dělat dál. Protože vždycky můžu být ještě lepší. Zrovna s Lubošem jsme před třemi lety hráli proti sobě nějaké basketbalové soutěže a každou jsem prohrál. Snad už ho tentokrát v něčem porazím.
Kde se ve vás taková ctižádost vzala?
Nikdy jsem nebyl nejvyšší, nejsilnější ani nejrychlejší. Když je někdo vyšší než ostatní, pak ho to někdy nenutí tolik makat. Já se musel spolehnout jen na své dovednosti, ale pak jsem vyrostl a ty dovednosti mi zůstaly. Kdo je malý, ale bude věřit tomu, co umí, má díky tomu výhodu. Tenhle přístup mě naučil táta, který se mnou trénoval, než jsem šel ve čtrnácti do španělské Zaragozy. Říkal mi: Přijď na trénink první a odejdi poslední.
Co ještě vám říkal?
Bylo mi asi osm a říkal jsem mu, že trénuju naplno hodinu a půl denně jako ostatní. A táta na to: Jenže takových kluků jsou na světě miliony! Důležité je, co děláš navíc. Když budeš trénovat jako oni, nikdy nebudeš lepší. Tak jsem zabral. Nesnášel jsem, když jsem přišel do haly a už tam byl nějaký hráč přede mnou. Vždy jsem zjistil, kdy přichází první, a dorazil o deset minut dřív. V Zaragoze jsme měli tréninky od jedenácti a já jsem tam byl už v 9.15. Ale jednou se tam někdo objevil v 9.10, tak jsem další den přišel už v devět.
A střílel jste na koš?
Většinou jsem střílel, jindy šel do posilovny, protahoval se. Zatímco ostatní ještě byli doma, já už se zlepšoval. Jsem ve svém přístupu dost paličatý. Trenér v Zaragoze mi jednou zakázal se na zápas i jen koukat a poslal mě, abych šel ven mezi lidi. Sice neřekl, ať se jdu opít, ale asi si to myslel. Stejně jsem se na ten zápas aspoň koukal. Basketbalem
žiju i mimo hřiště, spolupracuju třeba s mentálním koučem.
Jak to vypadá?
Mám individuálního mentálního kouče, se kterým se bavím o životě mimo basket, a pak máme jednoho týmového z Oklahomy, s tím řeším přípravu na zápas a věci kolem basketu. Za sezonu odehrajeme v základní části 82 zápasů, někdy i čtyři týdně, a je nutné držet si před zápasem stejnou rutinu, děláme třeba vizualizace.
Můžete to popsat?
Pět minut před zápasem se věnuji jen sám sobě. Představím si tři situace: když mám někoho bránit, pak když se mi něco nevydaří – to nesmím sklopit hlavu, ale hrát dál – a když se naopak něco povede.
Je vidět, že zápasy si užíváte, neskrýváte emoce.
Rád se s hráči během zápasu bavím. I se soupeři. To se mi na NBA líbí, příjemně mě to překvapilo. Myslel jsem si, že tu hráči vnímají hlavně sebe, ale tak to vůbec není. Nedal jsem trojku, přišel za mnou soupeř, poplácal mě a řekl: Nevadí, máš skvělou střelu, zkoušej to dál. Spousta zkušených borců za mnou po zápase přišla a poradili mi. Potkali už stovky nováčků a možná před patnácti lety byli ve stejných botách jako já.
V čem jste se v Americe nejvíc zlepšil?
Asi ve střelbě, taky jsem absolvoval řadu individuálních tréninků a jsem zkušenější. Když jsem sem přicházel, neměl jsem moc zkušeností s profesionálním basketem, s nervozitou. Teď se cítím na hřišti daleko líp. Ve Španělsku
jsme měli dva zápasy týdně, hrál jsem zhruba po deseti minutách. V Americe hraju někdy týdně čtyři zápasy a v některých až 25 minut, obrovský rozdíl. Ale každé angažmá vám něco dá. V Zaragoze jsem byl od čtrnácti sám, musel jsem tam vyspět. V Oklahomě jsem se zase naučil od basketbalu trochu vypnout.
Co tím myslíte?
Dřív jsem skoro nechodil mezi lidi, měl jsem v hlavě jen basket. Teď vím, že život není jen sport, snažím se víc dbát na vztahy s rodinou, přítelkyní, kamarády.
V Oklahomě často řádí tornáda, zažil jste nějaké?
Párkrát už ano. Poprvé jsem z toho byl vylekaný. Koukal jsem doma na basket, najednou mi začal zvonit telefon, přerušilo se vysílání v televizi. Pořád mi zvonil mobil, všichni se ptali, zda jsem v pořádku. Nevěděl jsem, co dělat, a volal kamarádovi. Ten mi poradil, ať jdu k jeho rodičům, co bydlí pět minut ode mě, že budou vědět. Oblékl jsem si co nejstarší oblečení, vzal si trvanlivé jídlo, pití... Málem jsem si pustil film Trosečník s Tomem Hanksem, abych se naučil rozdělávat oheň. (usmívá se) Pak jsem přijel za jeho rodiči, ale ti na mě čekali venku s vínem v ruce a byli úplně v pohodě. Proto jsem raději nechal ten svůj batoh poslední záchrany v autě, aby si o mně nepomysleli, že jsem blázen.
Další zajímavá zkušenost vás čeká v září, kdy se v Praze koná EuroBasket. Pro vás to bude první reprezentační akce, kdy se můžete předvést českým fanouškům. Olympiádu v Tokiu jste vynechal kvůli zranění, do nominace na mistrovství světa v Číně jste se nakonec nevešel.
To mě mrzelo, byl jsem tehdy vyřazený jako poslední. Pro mě je teď obrovskou motivací ukázat se v reprezentaci. Nechci, aby mi další turnaj unikl. Ale hlavně musím být zdravý. Kluci mají skvělou partu, dokázali velké věci. Uvidíme, co po mně bude trenér chtít. Dokážu hrát víc pozic, což by mohla být moje výhoda. Udělám maximum, abych svou roli naplnil co nejvíc a klukům pomohl.