O strach se podělte, vždycky je naděje
Každý rok si v Česku skoro 90 tisíc lidí vyslechne větu: máte nádor a je zhoubný. Stále víc nemocných se daří léčit a vyléčit, cesta k uzdravení bývá dlouhá a psychicky náročná. Možná nejhorší fáze pacienty potká ještě před stanovením diagnózy, ve dnech, kdy čekají na výsledek biopsie. „Ten rozhoduje o dalším osudu pacienta, o jeho léčbě a šanci na uzdravení,“říká klinická onkoložka z pražské VFN Petra Tesařová.
Co můžu čekat, když mi lékař řekne – něco se mi nezdá, pošlu vás na biopsii?
Zhoubné nádory mají dvojí tvář. Když se zachytí včas, může z toho být až skoro kosmetická záležitost spojená s nějakou drobnou nepříjemností, malým chirurgickým zákrokem nebo léčbou tabletkami. Tedy něco, co život znepříjemňuje, ale nijak neohrožuje. Pokud se na stejný nádor přijde později, především u mladších pacientů třeba jen o měsíc později, můžou ztratit život. A výsledek biopsie je naprosto nezbytný pro stanovení další léčby.
Dá se říct, že je to jediná metoda, která dokáže odhalit rakovinotvorné buňky v těle?
Ano, klíčová. My díky ní zjistíme nejen jestli to je, nebo není nádor, ale i typ toho nádoru. Naprosto zásadní informace pro stanovení plánu léčby. Zjistí se i prognostické faktory, tedy jestli je ten nádor takzvaně hodný, nebo agresivní. Odhalíme rovněž, kolik procent buněk v nádoru se dělí, to je strašně důležité.
Když se takové buňky dělí, je to špatná zpráva, předpokládám.
Pokud se třeba u pacientky s nádorem prsu devadesát procent buněk dělí, není až tak nebezpečný jen samotný nádor, ale především nebezpečí jeho metastatického rozsevu. Když se v byť jen malém nádoru buňky dělí, je velké nebezpečí, že se část z nich vydá na cestu dál do těla. V tom je ta zhoubnost, to je to nebezpečí, které ohrožuje život. A to my musíme okamžitě řešit. Pacient někdy nerozumí tomu, proč, když má jen centimetrový nádor, musí zahájit léčbu chemoterapií třeba ještě v kombinaci s cílenou biologickou léčbou. Jenže my potřebujeme stopnout postup nádoru do organismu a teprve pak řešit ten sekundární problém, ten samotný malý nádor.
A jde o čas.
O ten jde v onkologii skoro vždycky. Všeobecně se ví, že u nás nemáme tak dlouhé čekací doby jako v jiných lékařských oborech. Snažíme se vysvětlit praktikům, gynekologům a všem kolegům v prvním kontaktu, že pokud mají nějaké podezření na nádorové onemocnění, měli by na žádanku na další vyšetření napsat kouzelné slovíčko STATIM, aby se takový pacient nezamotal mezi pacienty, kteří tolik nespěchají.
STATIM znamená přednostně?
Přesně tak. A právě biopsie je jedním z takových typických vyšetření. Objednání bývá celkem rychlé – je to v řádu dnů, maximálně týdnů.
Takže dostala jsem se na řadu, podstoupím biopsii, odeberou
mi kousek tkáně, která se pošle na přezkoumání. A výsledek se dozvím přibližně za deset dnů. Asi tak. Někdy je to o pár dnů méně, někdy se to naopak protáhne, záleží i na víkendech či svátcích.
Jistě se nic neprotahuje schválně, ale proč to tak dlouho trvá? Je to životně důležitá informace. Výsledky z odběru krve bývají hotové v řádu hodin. Tak co se s odebranou tkání vlastně děje?
Vzorek se musí zpracovat, má to dané lhůty. V laboratoři musejí tkáň nakrájet, pak fixovat, obarvit, pak ho zkoumá patolog, to všechno potřebuje čas. Představa, že váš lékař do laboratoře zavolá, zařídí protekci a vzorek zpracují přednostně, tak to určitě není technicky možné.
Deset dnů... Pořád ještě existuje naděje, že to dopadne dobře, ale strach mám. Komu to mám říct? Ať někoho nevyplaším zbytečně. Nemám počkat až na ortel?
To je hrozně individuální, ale někomu to říct musíte, musíte se o ten strach podělit. Dusit to v sobě nesmíte, to byste se zhroutila. Týden, deset dnů je celkem dlouhá doba a vás pravděpodobně čeká dlouhá bitva, nesmíte ztrácet síly hned na začátku. Pokud se máte o koho opřít, máte obrovskou výhodu. Pokud nemáte, spojte se se svým lékařem, může předepsat nějaké třeba jen slabounké uklidňující léky.
Jdu z biopsie domů, jdu čekat. Co bych měla ideálně dělat? Tvářit se jako že nic, chodit normálně do práce? Ona i nevinná věta: A jak se máš? může člověka v téhle situaci dost rozhodit.
Můžete něco udělat ještě než odejdete domů: zeptat se na názor toho lékaře, co vám vzorek odebírá.
Rovnou?
Jasně. Nebojte se. Pořád se ptejte, pravdu stejně neobejdete. Co vám může říct horšího, než že to bude s největší pravděpodobností zhoubný nádor? Já mám zkušenosti hlavně s lékařkami, které odebírají vzorky u podezření na nádory v prsu. A ony pacientky rovnou dopředu trochu na možnou budoucí zprávu připravují. Určitě neříkají: Ále, to je jen nějaká prkotina! Protože ony už u toho odběru většinou odhadnou, jak je to nebezpečné. A každou špatnou zprávu, i informaci o diagnóze zhoubného nádoru, je možné spojit s nějakou nadějí, s vidinou něčeho dobrého. O to se musí každý lékař snažit.
Nějak tu informací hezky zabalit. Jak taková ne zrovna radostná informace může třeba znít?
Ten nález vypadá velmi podezřele, to je taky konečně důvod, proč jsme do vás píchali. Definitivně však rozhodne až výsledek histologie. Někdy jsme příjemně překvapeni, třeba se to bude týkat i vás, v každém případě je to řešitelná záležitost, například. A samotné sdělování výsledků bioptického vyšetření také musí mít nějaké etické parametry, aby vám jen nezazvonil telefon a nějaký hlas vám oznámil: Jste paní Nováková? No tak bohužel, máte ho tam.
To se snad neděje. Ale vím, že si člověk může vybrat, jestli si pro výsledek, který dost ovlivní jeho život, přijde osobně, nebo si ho nechá poslat poštou. Nedovedu si přestavit někoho, kdo si vybere druhou variantu.
Možná se někdo bojí, chce to napřed nechat přečíst někým jiným, takoví pacienti také jsou.
Vraťme se ještě do toho období před sdělením verdiktu, do těch několika nepěkných dnů plných nejistoty. Co bych měla dělat?
Připravujte se spíš na tu horší variantu. Udělejte si osnovu toho, co vás čeká, na co se potřebujete zeptat, co zařídit doma, co v práci. Shánějte si informace, je to ideální doba, protože pravděpodobně vás čeká období, kdy se budete muset pořád o něčem rozhodovat, takže je dobré o nemoci něco vědět.
To souhlasím, ale lékaři skoro vždycky varují před internetem, před googlováním.
Ani já to nedoporučuji. Zrovna před pár dny mi volal jeden rozrušený člověk, že je jeho manželka nemocná, že mají malé dítě a že asi umře. Prý si o její nemoci všechno nastudoval a že v jejich nemocnici ji léčí určitě špatně. Pozvala jsem je oba na naše pracoviště, abych se na to podívala. Za pár dnů přijeli, racionální mladá žena a dost vystrašený muž. Zjistila jsem, že léčebný plán, který stanovili v jejich nemocnici, je naprosto dokonalý. Chaoticky posbírané a ve stresu vyhodnocené informace nemůžou nahradit léčebnou rozvahu odborníků, kteří se tou diagnózou zabývají léta.
Internet tedy ne, tak kde mám vzít informace?
Co nejvíc se ptejte svého lékaře, to především. Pokud se vám něco nezdá, máte právo na názor jiného lékaře, určitě to zkuste, jde o hodně. Onkologické kliniky mívají své edukační publikace, v nichž je běžným jazykem vysvětlené, co které onemocnění obnáší. Pacientům je také věnována webová stránky české onkologické společnosti www.linkos.cz. To by měly být hlavní zdroje informací. Protože mít málo informací – to vás může i pohřbít. Doslova. Měli jsme tu mladou ženu, matku dvouletého dítěte, kterou nám sem už ležící přivezli před měsícem. A už jí nebylo pomoci.
Proč zemřela?
Poprvé jsem ji viděla před dvěma lety, volali mi z gynekologie, že mají na porodním sále pacientku s velkými bolestmi. Zjistilo se, že má nádor v prsu, o kterém věděla už asi pět let, ale odmítla ho řešit. Měla už metastázy v kostech a játrech. Porodila zdravé dítě a možná i díky tomu jsem ji konečně přemluvila k léčbě. Nechtěla chemoterapii, vyhověla jsem jí a nasadila jsem hormonální medikaci, která brzy prokázala svoji účinnost. Ano, v té fázi už byla její nemoc nevyléčitelná, ale mohla s tím dítětem tady být alespoň do jeho první třídy, možná i déle. Přestože léčba zabírala, po chvíli léky přestala brát, protože prý cítila, že se s nádorem už nějak vyrovnala.
Proč se nechtěla léčit?
Neuznávala klasickou medicínu, pila jen nějaké čaje a meditovala.
Drtivá většina pacientů se určitě léčit chce. Uleví se jim, když si konečně vyslechnou diagnózu, i když nepříznivou? Znají nepřítele, můžou do války, je to tak?
Většinou ano, i když onkologická léčba bývá dlouhá. Je to hodně psychicky náročné, pro většinu pacientů je nemoc šok, nerozumějí, co se s nimi děje, potřebují hodně času, aby všechno pochopili. A musejí mít oporu v rodině, potřebují nějaký pilíř.