Chyboval jsem. Sparta má být česká
Exkluzivně z Kataru a poprvé o Spartě. Vypráví italský trenér, který v tuzemském fotbale nepochodil.
Sešel z očí, ale z mysli ne. Kdykoli se fotbalová Sparta zasekne v krizi, jeho jméno se připomíná. Přitom už uteklo skoro pět let od chvíle, kdy od bosse Křetínského slyšel: Trenére, vaše éra končí.
„Mrzí mě to. Sparta je doteď moje největší zklamání,“říká Andrea Stramaccioni.
O sparťanských časech bude tohle povídání především, ale začneme jinde. V Kataru, kde pozítří startuje mistrovství světa, během něhož se italský kouč promění v televizního experta. V Dauhá strávil poslední dva roky, manželka Dalila tu přivedla na svět čtvrté dítě.
„V Praze jsme už měli chlapečka a holčičku, v Íránu přibyla druhá dcerka, tady třetí,“usměje se. „Kamarádi si dělají legraci, že vždycky, když se přestěhuju, vědí, že za chvíli rodíme.“
Kde to bude příště?
Kdo ví? Neplánoval jsem, že budu tak dlouho pryč z Itálie. Nejdřív Řecko, pak Česko, Írán a teď Katar. Jednou bych se rád vrátil domů, klidně to může být už teď, ale naučil jsem se ve fotbale neplánovat.
Nejdřív uvidíte zblízka mistrovství světa. Je Katar připravený?
Mistrovství je pro tuhle zemi zlom úplně ve všem. Šejk, který vlastní klub al-Gharráfa, kde jsem naposledy trénoval, mi říkal, že před dvaceti lety většina světa ani nevěděla, kde Katar leží. A teď tu mají světový šampionát.
Co se změnilo?
Za posledního půl roku skoro všechno. Nové hotely, všude spousta světel, obří plakáty hráčů na mrakodrapech. Katar teď žije fotbalem a má všechno, na co si vzpomenete.
To se vám tam muselo i dobře pracovat.
Výborně! Zažil jsem tu dvě skvělé sezony. Majitelem je šejk z vládnou-* cí rodiny Ál Thání, má blízko k emírovi. Znal mě z angažmá v Íránu, které se povedlo, nabídl dobré podmínky i zázemí.
A výsledek?
Dostali jsme se do finále Emírova poháru, v Asijské lize mistrů jsme měli blízko do čtvrtfinále, což by byl historický úspěch. A v lize jsme zatím čtyři body od prvního místa.
Tak proč končíte?
Poslední zápas jsme hráli v polovině září a nikdo teď přesně neví, dokdy bude soutěž přerušena. Kataru čerstvě přiklepli i pořadatelství Asijského poháru, liga tak jde stranou. Cítil jsem trochu nejistotu, ale s šejkem jsme se rozešli v dobrém. Shodli jsme se, že je čas jít jinou cestou, tři sezony v
Asii mi však otevřely dveře.
Třeba k práci televizního experta?
Taky. Nabídka mě překvapila, RAI TV bude jako jediná italská televize přenášet všechny zápasy a bude mít na místě jen tři experty. Že budu jedním z nich, mě hodně potěšilo. Budu dělat všechno, co umím, abych nezklamal.
O to jste se snažil i ve Spartě, ale skončilo to špatně. Proč?
Víte, od doby, kdy jsem skončil, jsem o tom nikdy pořádně nemluvil, teď poprvé. Dřív jsem nechtěl, protože mám ke Spartě velkou úctu. Moc si vážím fanoušků i majitele, pana Křetínského. Ale zkusím to celé upřímně popsat. Nebudu lhát ani se vymlouvat.
Do toho.
Sparta je moje největší trenérské zklamání. Cítím, že jsem tam nezvládl ukázat, co ve mně je. Moc mě mrzí, že jsem opouštěl Prahu, aniž bych dokázal, že trénovat umím. Zároveň na rovinu přiznávám, že jsem dělal chyby.
Která z nich byla největší?
Přistoupil jsem na myšlenku, že Sparta potřebuje revoluci. Když v Praze chvíli žijete, pochopíte, že Sparta je tým, který pevně stojí na českých hodnotách, české mentalitě. Udělal jsem možná největší chybu v životě, když jsem si myslel, že přivedeme deset jedenáct cizinců a bude to fungovat.
Byla to vaše zodpovědnost?
Částečně určitě. Ale je třeba taky říct, že se o ni dělím s těmi, kdo znali české prostředí, znali Spartu, ale nedokázali mi dostatečně vysvětlit všechna specifika. Pan Křetínský, kterého si opravdu moc vážím a považuju ho za jednoho z nejchytřejších lidí, které jsem potkal, chtěl mít ze Sparty víc mezinárodní tým. Ale byla chyba, že jsme to pojali ve velkém a udělali tolik změn. Což se týká i
realizačního týmu.
Poskládal byste ho jinak?
Vůbec nejde o to, že bych v něm neměl schopné kolegy, naopak. Ale bylo nás hrozně moc a do českého prostředí se takhle složený trenérský tým nehodil. Kdyby existoval stroj času a já se mohl vrátit zpátky, řekl bych panu Křetínskému: Dejte mi tým z Čechů a Slováků, já si vezmu k ruce jednoho asistenta a dáme se do práce.
Proč jste to neudělal už tehdy?
Zkuste se vžít do mé situace. Když jsem začínal kariéru v Interu Milán, v základní sestavě jsme měli jednoho Itala. V Udine potom dva. I v Panathinaikosu jsme stavěli na cizincích, hráli asi tři Řekové. Byl jsem zvyklý, že je fuk, odkud hráč pochází. Ale ve Spartě jsem časem zjistil, že potřebuje české srdce.
Na cizincích stát nemůže?
Zřejmě ne. Ale záleží i na tom, odkud hráči přesně přijdou. Třeba kluci ze Skandinávie a z některých balkánských států se v Česku adaptují dobře, zato jiní mají dlouhodobě problém si zvyknout. I v tom jsme udělali chyby. Já, majitel i sportovní ředitel. Sparta nebyla na takovou revoluci připravená a dost možná nebude nikdy. Není to pro ni vhodná cesta.
Přitom jste přiváděli hráče se slušným renomé.
Jméno není všechno. Ti, které jsme přivedli, byli výborní hráči. Ale nebyli ve správný čas na správném místě. Chemie nefungovala.
Proč?
Vyčítám si třeba, jak jsem neodhadl situaci kolem Davida Lafaty. On byl legenda Sparty a já na jeho pozici přivedl hráče ze zahraničí. Víte, zažil jsem závěr kariéry Zanettiho, Di Nataleho... S takovými hráči se musí jednat jinak. Opatrně. David navíc pořád hrál dobře, dával góly. Neměl jsem souhlasit s nápadem, že Spartu přebudujeme, aniž bych si tým pořádně zmapoval.
Posily jste vytipoval vy?
Jak které. Třeba příchod Janka byl téměř hotový, když jsem přišel, podobné to bylo s Kayou. Já spíš hledal konkrétní typologii: třeba defenzivního záložníka, který umí zakládat útoky, je lídr, má zkušenosti... Z toho vyšel Mavuba. Podobné to bylo například u
Ben Chaima.
Byl pak problém i v jazykové bariéře?
Na tréninku ne, tam se dá všechno vysvětlit, ukázat. Pomáhal mi asistent Kováč nebo Tomáš Rosický. Ale při zápasech, kdy je potřeba v rychlosti od lavičky předat důležitý pokyn, občas ano, to přiznávám.
Moc dobře prý nefungovala ani kabina.
Nepochybuju, že každý hráč dával do tréninků a zápasů všechno. Všichni si vážili, že jsou ve Spartě. Ale...
2 dny do startu
Ano?
Je pravda, že někteří čeští kluci za mnou chodili a leccos jsme řešili. Měl jsem výborný vztah s Václavem Kadlecem, taky se Šuralem, je mi moc líto, jaký osud ho potkal. Od nich jsem občas slyšel: Trenére, není to fér, rozdíly v platech jsou moc velké. Proto říkám, že o zodpovědnost se musíme podělit. Měli jsme se o tom všichni víc bavit. Nevěděl jsem přesně, jak jsou platy nastavené a co by mohlo nadělat problémy.
A brzy jste se dostal pod palbu novinářů i fanoušků.
Vzpomínám si, že ve třetím kole jsme jeli do Liberce, remizovali 1:1 a po návratu na nás u stadionu čekali fanoušci. Vystoupil jsem z autobusu, šel s nimi diskutovat, probíhalo to celkem v klidu. Ale pamatuju si větu, kterou mi řekl jeden z šéfů ultras: Vy chcete změnit Spartu, ale Sparta je česká! Tehdy mi došlo, že jsme se vydali špatnou cestou.
Vyčítáte to?
si
Víc než cokoli. Někde se mi dařilo méně, někde víc, ale ve Spartě jsem ze spousty důvodů nedokázal předvést, co umím. Praha je nádherná, byli jsme tam s rodinou moc spokojení, zůstali jsme i poté, co jsem ve Spartě skončil, aby děti mohly dochodit školu. Ale vždycky mě bude mrzet, jak se to ve Spartě vyvrbilo.
Víte, co dodnes málokdo tuší? Jak jste se vlastně na Letné objevil.
Poprvé mě oslovili už v předchozí sezoně, když jsme s Panathinaikosem hráli Evropskou ligu proti Celtě Vigo. Na stadionu byl tehdy skaut ze Sparty, sice jsme prohráli, ale náš výkon se mu líbil. Pak se mi zástupci Sparty ozvali, jestli bych měl zájem, ale já ještě odmítl, protože jsem měl platnou smlouvu. Panathinaikos měl tehdy velké finanční trable, v prosinci jsem proto skončil a byl jsem volný.
A Sparta zavolala znovu.
Ozval se mi generální ředitel, pan Kotalík, a říkal, že patřím mezi kandidáty a jestli bych měl zájem. Dohodli jsme se, že se potkáme v Praze a všechno si vyjasníme. Dozvěděl jsem se, jaké plány má pan Křetínský, se kterým jsem se později také potkal.
Ano, chyb jsem ve Spartě udělal spoustu. Ale nebyl jsem sám.
Víte, bude to znít divně, ale já mám Spartu vážně pořád v srdci.
To on si vás nakonec vybral?
Ano. Sešli jsme se u něj i s panem Kotalíkem, seděli jsme asi tři hodiny. Psal si poznámky, mluvili jsme o všem možném. O taktice, trénincích, fyzické přípravě. Hodně se mě ptal, bavili jsme se i o konkrétních hráčích. Když jsme skončili, řekl: Jsem rozhodnutý, chci vás. I kvůli němu mě mrzí, že jsem nakonec neuspěl.
Co se dalo udělat jinak?
Díval jsem se na zápasy Sparty i poté, co jsem skončil. A uvědomil jsem si, že nejlepší výsledky měla, když se opírala o české hráče. Člověk by se měl přizpůsobit prostředí, pochopit ho. Snažil jsem se už stejnou chybu neopakovat: v Íránu jsem chtěl nejdřív poznat tým a přivedl jediného cizince. Koukejte, jak mi zešedivěly vousy – hodně jsem
se poučil.
Mnoho fanoušků vás však doteď viní z toho, že Sparta stále čeká na titul. Je to fér?
Nemyslím si. Nebyl jsem majitel, jen trenér. Už předtím, než jsem přišel, protočila Sparta spoustu trenérů, pak i poté, co jsem odešel. Přijde mi to, jako kdyby pršelo a lidi řekli, že za to může vláda. Vždycky se hledá jen jeden důvod, proč něco nejde, přitom jich je většinou víc. Ano, chyb jsem udělal spoustu. Ale nebyl jsem sám.
Pořád Spartu sledujete?
To víte, že ano. Teď mi bylo všech sparťanů líto po derby, to nebyl hezký zápas, ale tým skvěle zareagoval vítězstvím nad Plzní a udělal povedenou sérii. Jsem rád, že se Sparta opírá o mladé hráče z akademie, protože to je její DNA.
Ale zároveň to znovu zkouší se zahraničním trenérem.
Pana Priskeho příliš neznám, ale Tomáš Rosický určitě dobře ví, koho vybral. Jemu i trenérovi moc přeju, ať jsou co nejúspěšnější. Víte, bude to znít divně, ale já mám Spartu vážně pořád v srdci. Bylo to manželství, které se sice vůbec nepovedlo, ale z hlavy ho nikdy nevymažete.