Umění středověku ovlivňovaly i mecenášky
PRAHA Velkolepé a dodnes nepřehlédnutelné stavební počiny, ale i o něco méně nápadné zvony, vitráže, výzdoba oltářů, anebo alespoň platby na záduší. Ženy z různých společenských vrstev nejen ve středověké Praze od 13. do poloviny 16. století výrazně zasáhly do sféry umění. A to ať už jako objednavatelky, zakladatelky, nebo mecenášky. Tématu se v metropoli věnovala mezinárodní konference, na níž se podíleli experti z různých ústavů Akademie věd ČR (AV ČR). S tvůrčími počiny se lze dodnes setkat na vycházkách hlavním městem.
Ženám a jejich postavením ve společnosti se až dosud věda věnovala převážně hlavně z historického hlediska, nikoli specificky z pohledu dějin umění. Nezodpovězené zůstávají především otázky týkající se vlastní iniciativy žen jako objednavatelek umění či tvůrkyní. Ještě více nedostatečná je naše představa o aktivitách žen týkajících se umění ve světském prostředí.
Výjimečné mecenášky lze od první poloviny 13. století nalézt v přemyslovské dynastii. Známé se staly třeba počiny Václava I. a jeho nejproslulejšího sourozence, sv. Anežky České. „Anežka Přemyslovna, zakladatelka kláštera klarisek a minoritů v Praze, byla jistě sebevědomou ženou s jasnou ideou naplňující cílevědomě svůj ambiciózní plán, a tím byla výstavba Anežského kláštera,“uvedla Helena Dáňová z Ústavu dějin umění AV ČR.
Severní část Starého Města zdobí zmíněný komplex dvojkonventu, kde vedle sebe, byť odděleni, žili minorité a klarisky. V areálu kláštera jsou výstavné kostely sv. Františka a sv. Salvátora, první pražské svatyně stavěné v novém slohu, gotice.
„Stavbu financoval Anežčin bratr král Václav I. a jejich matka Konstancie Uherská,“uvedl Petr Kubín, historik z Katedry církevních dějin a literární historie Katolické teologické fakulty UK.
Klášter na severu
S královnou vdovou Konstancií jsou spojeny další zbožné fundace. V osadě Na Poříčí vykoupila kostel svatého Petra, špitál a okolní polnosti od řádu německých rytířů. Cisterciácký klášter, o němž vladařka snila, nakonec shodou okolností nevznikl na okraji tehdejšího pražského souměstí. K fundaci konventu Porta coeli (Brána nebes) ve 30. letech 13. století došlo o dvě stovky kilometrů dál, poblíž jihomoravského Tišnova.
Zbožné zakladatelské dílo ze stejného období je spjato také s chotí Václava I. Kunhutou Štaufskou. Nacházelo se poblíž tehdy nejsevernějšího českého města Žitavy na cestě k obci Ostřice u dobového pomezí mezi pražskou a míšeňskou diecézí. Do údolí na levém břehu Lužické Nisy uvedli zakladatelé konventu také cisterciačky. Klášter Údolí Pany Marie, St. Marienthal, mezi nyní hornolužickými městy Zittau a Ostritz funguje dodnes.
„Eliška Přemyslovna určitě představovala charizmatickou osobnost, politicky spolupracovat s ní ovšem nešlo,“charakterizovala historička Kateřina Charvátová z Pedagogické fakulty UK choť krále Jana Lucemburského a matku císaře Karla IV. Také tato Přemyslovna náležela k štědrým donátorům, především cisterciáků
ze Zbraslavi. Po své smrti na staroslavném Vyšehradě zde nalezla i místo posledního útočiště.
Štědré měšťanky
Velkorysé dárkyně však nepocházely pouze z nejhořejších pater společenské pyramidy. Otevřená srdce a měšec mívaly i dnes zapomenuté měšťanky z různých částí metropole nad Vltavou.
„Mám hotových peněz třiceti kop grošů bielých českých, kteréžto odkazuju po své smrti k záduší Svatého Klimenta na Poříčí na zvon a k tomu na týž zvon odkazuji ještě čtyřiceti kop grošův míšeňských na domu mém vysazeném na Poříčí za kostelem,“odkazuje v 15. století Běta, vdova po barvíři kůží.
Sponzorkou zvonu u kostela sv. Jindřicha se v té době stala Maruše, vdova Řezníkova, a jistá Petruše přidala čtyři kopy grošů na opravu poničeného zvonu u Sv. Štěpána v osadě Na Rybníčku. Další ovdovělé Pražanky přispívaly třeba na výzdobu kostelů, oltářů či mše a noční vigilie neboli bdění. —