Případ Katar
Proč se ze země pořádající fotbalový šampionát stal bídník světa a proč se kvůli tomu mluví o pokrytectví. A patří fotbal pořád jenom Evropě, nebo už všem?
Je zvláštní, že když se v Kataru před pár lety konala světodějná klimatická konference, vůbec nikdo neprotestoval, že konferenční centrum postavili zahraniční dělníci, v zemi není demokracie, homosexuálové jsou mimo zákon a – to tmářství! – sedmnáct tisíc delegátů si večer nemohlo dát ani pivo.
Všechno to, co se nyní kritizuje na mistrovství světa ve fotbale, tam tehdy bylo také, dokonce horší, ale nikoho to nijak nevzrušovalo.
Ale když jde o fotbal, dozvídáme se najednou, jak je kdekdo na Západě vrcholně rozčilen. Britská BBC se dokonce rozhodla neodvysílat slavnostní zahájení a místo toho dokumentem o Kataru „nastavovala zrcadlo“, jak se to u nás v normalizační televizi dělalo před odvysíláním západních filmů.
Katar vůbec není dokonalý, ale už po pár minutách na Googlu pochopíte, proč Arabové v reakci na tu zdrcující kritiku hovoří o obrovském pokrytectví.
A co tehdy dělal Lineker?
Začněme třeba homosexualitou, když je to teď velké téma. V Kataru je mimo zákon stejně jako třeba nemanželský sex, i když praxe je, že nikdo za to uvězněn není. Podle Human Rights Watch bylo za poslední tři roky zaznamenáno šest případů drsného zbití a pět případů sexuálního obtěžování po zadržení policií. Tak to v Zálivu chodí, třeba v Emirátech turisté netušili, že ještě donedávna zákon zakazoval, aby na jednom pokoji bydleli muž a žena, pokud nejsou manželé.
A když jsme byli u BBC, podívejme se třeba na Británii, když je tak kritická. Oficiálně se uvádí, že tam zrušili zákon trestající homosexualitu v roce 1967, ale to je mýtus. Zrušili ho tehdy pro lidi nad jednadvacet let. Takže když měl muž dvacetiletého milence, šel sedět. Bylo to v době kdy heterosexuální Britové nebyli pod zákonem od šestnácti. Pro homosexuály byl však trest za sex s někým pod jednadvacet zvýšen ze dvou let vězení na pět. A nejen to: i když bylo gayům víc než jednadvacet a vyfotili se v posteli nebo tam byli tři, byl to zločin. Naposledy za to byli odsouzeni v roce 1998.
V Británii to nebylo nic formálního jako pro turisty v Zálivu: policie dělala razie v saunách pro gaye, hlídala veřejné záchody a vysílala pohledné bobíky jako návnadu. V roce 1989 bylo stíháno skoro tolik lidí jako v roce 1954.
Ale to pořád není všechno. Reforma z roku 1967 platila jen v Anglii a Walesu, ve Skotsku bylo vše při starém do roku 1980, v Severním Irsku
do roku 1982. Úplně byl trest za anální sex zrušen v Severním Irsku až v roce 2008, ve Skotsku trval do konce roku 2009 či – to podle výkladu – do roku 2013. Vojáci mohli být za homosexuální vztah odsouzeni ještě v roce 1994. A námořníci obchodních lodí mohli být potrestáni propuštěním ještě v dubnu 2017. To je jen pět let.
Takže to je Británie. Skoro to vypadá, že kritizovat s touto nedávnou minulostí je docela odvaha, jakkoli obtížně se Kataru jeho pozice ohledně gayů vysvětlují moderní liberální citlivosti Západu. Loni Britové dali zřejmě jako pokání na padesátilibrovou bankovku čerstvě rehabilitovaného matematika Alana Turinga, muže jemuž vděčí za obrovský příspěvek k vítězství ve válce s Hitlerem, protože rozluštil německou šifru Enigma. Ale v roce 1952 ho postavili před soud kvůli homosexualitě a měl volbu: buď dva roky natvrdo, nebo podmínka, hormonální léčba. Zvolil druhé, byl vyhozen z práce, chemicky vykastrován a o dva roky později spáchal sebevraždu. Británie to doháněla v roce 2009 oficiální omluvou mrtvému, v roce 2013 dostal milost a pak i tu bankovku. Je to metafora opožděné horlivosti. A když člověk pranýřuje jiné za to, co třeba nedávno dělal sám, připadá si zřejmě ještě polepšenější.
K tomu ještě detail. Nad Katarem se kvůli pronásledování homosexuálů hrozí i bývalý skvělý anglický útočník Gary Lineker, který je dnes v Británii
nejslavnějším televizním fotbalovým komentátorem s velkým přesahem. Bylo by zajímavé, kdyby na obrazovce řekl, proč v 80. letech nepodnikal vůbec nic, přestože takové věci měl před očima přímo doma, sotva vylezl ze stadionu.
Nestavěl to Západ?
Podobně je to s vykořisťováním dělníků z Asie, kteří postavili stadiony a hotely, přičemž jich údajně 6 500 zemřelo. Tohle číslo se uvádí automaticky všude. Původ má v článku listu The Guardian a bere se jako slovo Boží. Jenže prosté počty ukazují, že za deset či dvanáct let stavění stadionů by v takovém případě zahynulo měsíc co měsíc v průměru padesát osob. To by bylo jako na Kolymě.
List The Times dospěl k závěru, že to číslo klame, protože jde nejspíš o součet všech zahraničních pracovníků, kteří v Kataru od přidělení pořadatelství šampionátu v roce 2010 zemřeli „včetně prodavačů středního věku skolených infarktem“. Pak už by to číslo působilo věrohodněji, protože zatímco v Kataru je 330 000 rodilých Katařanů, žije a pracuje tam (a někdy umírá) 700 000 Indů, 400 000 Bangladéšanů, 400 000 Nepálců, 300 000 Egypťanů, 250 000 Filipínců a tak dál.
Pokud jde o stavební dělníky, určitě jich spousta dřela a podmínky v práci i po ní měli hrozné, ale Katar zlepšil předpisy, založil v zemi pobočku Mezinárodní organizace práce,
aby mohla dohlížet. To hlavní je, že ti dělníci tam chodí sami od sebe, protože tamní platy „zlepší jejich životy“, jak to napsal týdeník The Economist. A jak řekl jeden Nepálec Timesům, „podmínky se nijak neliší od těch, jaké by byly, kdybych měl práci doma, ale tam není, tak jsem šel sem“.
I s tím souvisí jedna pikantérie. Pokud by situace na stavbách stadionů byla taková, jak se traduje, je záhadou, proč je za to vláčen jen Katar.
Opět stačí pár minut na Googlu. Ty stadiony nevybudovaly jen místní firmy, ale světová elita – americké stavební kolosy, britské, italské, francouzské. Projektovali je světoznámí architekti jako Norman Foster či Zaha Hadidová. Když architektonické studio vypracuje plány, jeho práce tím nekončí, architekt si nasadí helmu a přesune se na staveniště. Jsou to i jejich stavby. Rozhořčení nad Katarem by bylo jistě věrohodnější, kdyby nynější kritici aspoň maličko zaprotestovali u kanceláří těchto stavebních firem, když je mají po ruce přímo doma.
Zásadní pivo
Katar toho má na svědomí hodně, dokonce i pivo. To rozhořčení, že si ho tam nelze koupit... Fotbal a pivo přece patří k sobě. A zase ten podrazák Google: zřejmě proto je tedy od roku 1985 alkohol zakázán v hledištích britských stadionů. Až loni ho tam začali na některých hřištích nižších soutěží prodávat, ale jsou to jen pilotní projekty. Zřejmě proto byl alkohol až do roku 2018 zakázán po celé Evropě na utkáních Ligy mistrů a Evropské ligy. Zřejmě proto je tabu ve Španělsku, Francii, Itálii či Portugalsku.
Pivo v Kataru povolit jistě mohli, přestože Záliv je nábožensky konzervativní. Ale tamní Arabové jsou známí tím, jak si umí zařádit, pití se vždy sežene, a když ne, jezdí se do Bahrajnu, kde je v hotelových barech běžné. Ale zbytečný je i cirkus okolo. Když ekvádorští fanoušci v zápasu proti Kataru skandovali „queremos cerveza“, chceme pivo, bylo by zajímavé vědět, jestli by se ho takhle dožadovali na stadionu Realu Madrid nebo ve Wembley.
Co si o tom myslí oni?
A pak je tady obvinění, že si Katar šampionát koupil. Poletuje od roku 2010, ale stále není jediný důkaz. Podobně jako při obviněních, že kvůli mistrovství podmazávalo Rusko a Brazílie. Asi nikdo by nevsadil na to, že to tak nebylo, podobně jako v případě mnoha olympiád. Ale pokud to tak bylo, svědčí to hlavně o světové fotbalové organizaci FIFA.
Ale Kataru se to všechno sečetlo, takže je pro Západ momentálním globálním hnusákem. Nadšeně to shrnul německý Die Welt v komentáři Mistrovství světa, které se nemělo stát: čtyřiašedesát zápasů budou provázet debaty o porušování lidských práv, systematickém vykořisťování gastarbeiterů a otevřeně vyjádřené homofobii, takže nejlepší by byl kolektivní bojkot.
Jenže je tady i jiný pohled. Jak napsal britský The Economist v úvodníku nazvaném Na obranu Kataru, tahle země možná není demokracie, ale není to odporná despocie z karikatur. Předchozí emír zavedl bez nátlaku částečné volby a televize Al-Džazíra je proti jiným arabským stanicím otevřená a zajímavá, jakkoli se v domácím vysílání drží zpátky.
Kolem arabského jara měl Západ Katar moc rád, protože svými penězi financoval a al-Džazírou řídil demonstranty. Ale potom Katařané začali hrát nad svou váhovou kategorii a dělali si vlastní politiku. Realisticky hovořili i s divnými lidmi. Dali azyl z Egypta uteklým vůdcům Muslimského bratrstva, kanceláře u nich měly Hamas i Tálibán. Financovali pobočku al-Káidy v Sýrii, hnutí an-Nusrá, což bylo paradoxně v pořádku z hlediska Západu, který ji stále označoval za protiasadovskou opozici.
Katar to nedělal proto, že by byl jako tihle radikálové. Jen je měl jako žetony v mocenském pokeru. A díky tálibánské kanceláři se Katar stal hlavním prostředníkem mezi Tálibánci a USA. Nakonec ale arabští bratranci tuhle myš, která příliš řvala, za její čilost a vliv načas vyobcovali. Teď jsou už zase na její straně. Nejen oni.
Arabové a země v Asii či Africe očividně úplně nerozumějí tomu, proč se taková vlna nevole proti Kataru zvedla. Nebo možná naopak rozumějí až moc dobře. Mají pocit, že Západ válcuje všechny, kdo nejsou jako on. Bez respektu k místním tradicím a stylu života. A taky mají pocit, který bude Evropě připadat zvláštní: myslí, že fotbal už patří všem, zatímco Evropané si podle nich myslí, že je jejich.
„Západ není prostě schopen strávit, že maličká arabská a muslimská země hostí mistrovství světa, které podle něj patří ‚civilizovanému‘ západnímu světu,“napsal indický magazín Outlook India. Připomíná to šampionát v Jižní Africe, kde Evropě hrozně vadily vuvuzely tamních fandů, protože při fotbale se přece fandí jinak.
V debatě často padají slova pokrytectví a dvojí metr. Můžeme třeba nesouhlasit, ale ukazuje to, jak věci vidí jinde. Outlook India třeba považuje za zábavné, jak si Západ může podávat Katar za zacházení s migrantskými dělníky vzhledem k tomu, v jaké situaci jsou migranti v západních zemích.
Některé věci jsou opravdu zábavné. Pracovní podmínky dělníků v Zálivu a stav tamních svobod (ve všech zemích je to zhruba stejné) nikoho nevzrušovaly při prodeji klubu Paris Saint Germain Kataru a Manchester City Abú Dabí, nevadí při dovolené v Dubaji nebo při nákupu saúdské ropy. Do Zálivu se kdekdo hrne, teď zrovna Česko otevřelo v Kataru za hezkých slov ambasádu.
Jen u mistrovství světa je to planetární problém. Mnohem větší, než když se mistrovství světa konalo v roce 1978 v Argentině, kde tamní junta vyhazovala odpůrce z letících vrtulníků.
Bylo by skvělé, kdyby uchazeči o další šampionáty z Arábie, Asie i Západu prošli podobnou lustrací jako Katar.
Možná radši ne, protože to by se všechno muselo konat navěky už jen ve Finsku, Švédsku, možná Norsku. A pořádat by to musela Armáda spásy.