Liga? V obchoďáku!
Napadlo by vás, že se v Kataru hraje také hokej? dvacet let.
Uprostřed promenády mezi obchody se vine umělý vodní kanál, po kterém korzují gondoly na elektrický pohon. Na stropě vás praští do očí vymalované bleděmodré nebe, dokonce i s několika kýčovitými mráčky.
K tomu pár zhusta zaplněných restaurací či kaváren a venku před vstupní branou zmenšenina San Sira, slavného milánského fotbalového stadionu.
Tak počkat.
Tady že se má hrát hokej? Villaggio, pulzující obchodní centrum, kterému místní přezdívají Malé Benátky, vás v Dauhá spolehlivě skryje před bodavým sluncem. Ale že by byla uvnitř až taková zima, aby se tu proháněli borci s hokejkami? To by vás asi nenapadlo.
„Katařany už to nijak nepřekvapuje. Plno se jich zastaví, dají si kávu nebo čaj a pozorují, jak hrajeme,“vysvětluje Tadeáš Resler, český vyslanec v hokejové exotice.
„Nefandí, ale koukají rádi,“přidá se Tomáš Hudáček, spoluhráč ze Slovenska.
No vida. Nejen že se Katar během pořádání mistrovství světa učí hledat vztah k fotbalu. Sokolnictví nebo velbloudím dostihům se aspoň lehce pokouší konkurovat i sport, který v pouštním prostředí zdánlivě nemůže mít šanci.
Chci hrát. Bruslit neumím
Už skoro dvacet let se v Dauhá díky zakladatelům, kanadským přistěhovalcům, hraje hokejová liga. Nejdřív v hale na opačném konci města: na menším kluzišti, čtyři na čtyři, místo puku oranžový míček, chyběly pořádné mantinely, dokonce i sítě v brankách.
O čtyři roky později se hokej přestěhoval
do nově otevřeného Villaggia, kde našel mnohem vhodnější zázemí včetně upravené plochy odpovídající oficiálním rozměrům.
„Tehdy jsem se přidal já,“vypráví Hudáček, v pětačtyřiceti zkušenější z dvojice parťáků. „Chtěli doplnit stavy a já si řekl: Proč to nezkusit?“
Přitom ani bruslit neuměl, i když v Banské Bystrici vyrůstal spolu s hokejistou Vladimírem Országhem, bývalým útočníkem Nashvillu a slovenské reprezentace.
Naučil se až v Kataru, kam ho zavála práce, stejně jako loni třicátníka Reslera. Jeho jméno najdete i v Eliteprospects, největší webové hokejové databázi. „Ale mají to tam špatně,“usměje se.
Tak tedy pro přesnost: v Česku prošel Ústím nad Orlicí, Chocní, Litomyšlí nebo Lanškrounem. Proto může říct, jak by asi tým z krajské soutěže pochodil v katarské lize.
„Nebudu lhát, všechny by porážel úplně s přehledem. Třeba i dvacet nula,“odhaluje obří rozdíl.
Pozor, ne že byste ve čtyřech týmech, které se ve Villaggiu utkávají třikrát týdně a za sezonu každý odehraje 28 zápasů, nenašli schopné hokejisty. Občas se v sestavách objeví borci se zkušenostmi z WHL, třetí nejprestižnější kanadsko-americké soutěže. Kromě několika Švédů či Finů dřív v Kataru válel třeba i Anže Emersič, jenž se mihl ve slovinské reprezentaci, a jeho bratr
Blaž má ve statistikách čárku za účast na mistrovství světa. Jenže schopnosti jejich spoluhráčů jsou – kulantně řečeno – nevyrovnané.
„Máme tu kluka, který ještě před pár lety hrál za maďarský nároďák. A s ním v týmu je borec, který před rokem nevěděl, co jsou brusle. Když se ti dobří sejdou v jedné lajně, občas to i trochu vypadá jako hokej,“chechtá se Resler.
„Ale to je na tom právě kouzelné, ne?“namítne Hudáček. „Nikdo se nepovyšuje, nikdo nemachruje, jsme si rovní. Hrajeme pro radost.“
A kdo je to Jágr?
Asi tušíte, že hokej v bizarním prostředí musí mít i další specifika.
Brankáři mají tak rozdílnou výkonnost, že se v týmech točí, aby žádný nebyl dlouho ve výhodě.
Během ramadánu, kdy muslimská víra místním zakazuje přes den pít, také jejich spoluhráči dobrovolně bojují s žízní. Ze slušnosti schovají lahve s vodou, aby neprovokovali.
Klasičtí rozhodčí neexistují, zápasy si hokejisté pískají sami.
A jeden zásadní rozdíl: podle gentlemanské dohody se v Kataru hokej hraje podle bezkontaktních pravidel. Takže žádné fauly?
„Náhodou, občas to taky pěkně zajiskří,“ujišťuje Resler. „Ale nejsme blázni, potyček je málo. Všichni chodíme do práce, nemá cenu riskovat zranění.“
Liga se hraje od září do prosince, pak znovu od ledna do května. Na začátku si týmy hráče rozdělí v draftu: po přátelském utkání, kde se představí nováčci, se všichni nadšenci sejdou v restauraci, zvolí se kapitáni a ti si vybírají parťáky.
A co odměna pro vítěze? Když se na závodech sokolů vyhrávají nablýskané bouráky, odpovídá i hokejová trofej štědrým katarským podmínkám?
„To určitě,“rozesměje se naráz česko-slovenská dvojice. „Naopak si všechno platíme, a to včetně pronájmu ledu. Ale taky máme svůj pohár. A hlavně sbíráme parádní zážitky.“
Týmy pravidelně vyrážejí za soupeři do zahraničí: do nedalekého Bahrajnu, Dubaje, Abú Zabí. Ale třeba i do Finska, Lotyšska nebo Česka. Všechny kluby se pravidelně utkávají i s katarskou reprezentací, která zatím čeká na premiérovou účast na mistrovství světa čtvrté divize. Základnu má ovšem ještě o dost menší než fotbalový nároďák: federace eviduje 165 registrovaných hráčů včetně osmi žen. Tuší, kdo je Jaromír Jágr? „Jeden, dva?“hádá Hudáček. „Že by Katařané hokej hltali, to ne, ale většina určitě ví, co to je.“
I díky kluzišti v rušném obchoďáku.