Největší bizár začátku tisíciletí? Reality show Vyvolení
Jmenuje se stejně jako napínavá knižní sága Stiega Larssona, se zločinem však nic společného nemá. Titul Milénium od autorky Johany Fundové navazuje na předchozí úspěch Devadesátek, jen se tentokrát ohlíží za prvními pěti lety nového tisíciletí.
Co těch pět let spojuje?
Bylo to přechodové období. Mezi bizarními devadesátkami a současnou rychlou dobou formovanou sociálními sítěmi. Na začátku nového tisíciletí už ve veřejném prostoru nebylo tolik bizáru jako v devadesátkách, kdy jsme se tomu zpětně mohli jen smát. Tady už je zajímavější zákulisí a kontext vzniku různých reality show.
Říká se, že média tehdy byla opravdu bohatá. Je to tak?
Určitě to byla velice bohatá doba pro média i reklamu. Tisk měl hodně peněz a i televize si díky velké sledovanosti mohly dovolit vysoké rozpočty na seriály i pořady. Pokračování Nemocnice na kraji města mělo sledovanost přes čtyři miliony diváků. O tom už dnes mohou jen snít.
Bizáru jste tentokrát našla méně. Co reality show Vyvolení?
Je to tak, Vyvolené vnímám jako největší bizarnost. Vlastník pozemku, kde stála vila se soutěžícími, tehdy poslal na místo exekutory a televizi oznámil, že ho musí okamžitě vyklidit. Smlouvy tehdy asi nebývaly tak pečlivě ošetřené jako dnes. Produkce Primy geniálně vymyslela, že se čeští účastníci přestěhují na Slovensko, kde tu show taky vysílali.
To už by se dnes asi nestalo.
Asi ne a navíc licence na Vyvolené už prý ani neexistuje, tudíž show nejde obnovit. Nahradily ji jiné jako Like House.
Co dabing? To je dodnes taky dost oblíbené téma.
Zjistila jsem, že hodně dialogů z amerického seriálu Sex ve městě je „cenzurovaných“. Dívala jsem se na to poprvé v originále a pak si různé situace přepínala do dabingu a opravdu se často stává, že tam postavy mluví sprostě v originále, ale v češtině uslyšíte možná trochu přisprostlý, ale pořád dost slušný výraz.
Přitom to Česká televize vysílala až po desáté hodně.
Ano, to nemuseli dělat. Ale já vlastně dodnes nechápu, že to vysílala veřejnoprávní televize.
Velkou kapitolou je první řada SuperStar z roku 2004. Ondřej Hejma vám tam dokonce vzpomíná,
že se na ni dívali i Václav Havel a Václav Klaus.
Ano, pochopila jsem od něj, že to bylo něco výjimečného a neopakovatelného. Rád na to vzpomíná.
Je nějaký hit doby, na který nerada vzpomínáte?
Vadí mi, jak se opravdu ve všech časopisech přidávala k příjmení zahraničních hereček a zpěvaček koncovka -ová. Z těch módních věcí mě fascinují třeba neviditelná ramínka u podprsenek, která ale přece byla hodně viditelná. Anebo džíny kombinované s manšestráky!
Proč jste se rozhodla skončit už rokem 2005?
Protože se tehdy začal svět hrozně rychle proměňovat. Kdyby nepřišel Facebook, Twitter, YouTube, tak by ta doba asi zůstala sobě podobná celou dekádu. Ale tak to nebylo. A pak přišly i chytré telefony. To je už úplně něco jiného.
Umíte si představit, že byste navázala na tuto knihu za pár let další? Třeba o dalších pěti letech?
Nevím. Mám pocit, že jako dítě a dospívající vnímáte popkulturní fenomény jinak. Intenzivněji. A dokážete je vystihnout lépe než člověk, který už byl dospělý a žil život plný povinností. Takže bych na to asi byla stará a mnohé neznala. Možná se ale dál budu věnovat jednotlivým fenoménům: hudbě, televizi, reklamě. To mě baví.