Evžen Boček je na rekreaci, umění je jinde
Dámy a pánové, je tady nový Evžen Boček – jeho aristokratka pošesté! Poté, co byla mladá dáma s jistou rodovou zátěží na koni a ve varu, poté, co čelila vlně zločinnosti na svém zámku jménem Kostka, ocitá se tentokrát rovnou „pod palbou lásky“.
S ohledem na nedalekou brutální válku Ruska na Ukrajině zní slovo palba možná trochu nepřípadně, ale jistá nekorektnost, potrhlost a nenormálnost náleží k téhle rodince asi jako duše k tělu. Už od středověku.
Takže neváhejte, dámy a pánové, a čtěte! To pouťové vyvolávání k Bočkovi, ročník 1966, prostě patří. Sám je v literatuře takový estrádní vyvolávač, pestrobarevný komediant a neodbytný bavič. Jeho prozaické texty jsou vnějškově křiklavé, rychlé, akční. Jeho rodinná sága o mladé aristokratce, která žije na zámku mezi samými exoty a podivíny a čelí desítce existenciálních výzev denně, má nejblíž asi k sitkomu, věčně nastavované kaši komiky, jednou situační, jindy jazykové.
Je to nekonečná průtrž obrazů, navenek formátovaných jako deník, ovšem žánrově zabírajících jak scénář, tak samostatnou povídku; a když je třeba, pak i bodový seznam, komentář, dopis, přepis telefonního nebo odposlechnutého rozhovoru. Přičemž tempo zvládá Boček držet od první do poslední stránky. To má svá plus i minus.
První plus je jasné: kniha se čte sama, místy je s ní docela sranda. Třeba když se v nejnovějším dílu na zámku koná nečekané setkání takzvaných pejskařů nebo když se aristokratka rozhodne, že bude sama taky psát – a jde jí to skoro líp než Bočkovi.
Druhé plus je v nekorektnosti a drzosti, na nichž autor staví svou komiku; přičemž má potřebu (rádoby) vtipných přirovnání skoro v každém odstavci, pokud ne rovnou v každé větě. A bere si, odkud chce, co chce, hlava nehlava: Kafku, Tolstého, Hitchcocka i Orwella, ale taky gulagy a koncentráky, Stalina a Hitlera. Směje se na jakýkoli účet. A musí ten smích pěstovat takhle hojně, aby zakryl jednoduchou strukturu vyprávění, ale hlavně – naprostou banalitu námětovou.
Nizozemské dozvuky
V minulém dílu jela delegace z Kostky vrátit nizozemské královské rodině plátno od Rembrandta. V aktuálním dílu ta návštěva doznívá, a to docela mocně: aristokratka si v Nizozemsku nabrnkla hned dva nápadníky. Co víc: nalákala na zámek taky dvojici filmařek, které tam přijedou realizovat dokument, přesněji „brutální a fantasmagorickou reality show“.
V hlavních rolích je zámecké osazenstvo: neklidná matka na prozaku, otec v depresi, kuchařka nasáklá pálenkou, zahradník, co chytil druhou mízu, anebo pseudoalternativní puberťačka na výpomoc. Do hry se zapojují i celebrity jako Vondráčková či Schwarzenberg, aby bylo jasné, že aristokratka je na koni – i když chudá jako kostelní myš.
Jak to celé s „aristokratkou pod palbou lásky“dopadne, je asi jedno. Bočkovi nejde o finále, jemu jde o průběh, ne o pointu, ale o samotné psaní. Řemeslně fajn, umělecká hodnota minimální. Čtenář se těší s každou novou stránku, ale jakmile zaklapne knihu, vše je fuč. Jenže abychom mohli vyzdvihnout jedny na nebesa, musíme mít nějaké druhé, od nichž se dá odrazit. Takže pro ukrácení dlouhé chvíle, pro nějakou tu rekreaci, únik je ta knížka skvělá. A pak samozřejmě pro to – jakkoli ne dvakrát lichotivé – srovnání.