Náš domov? To bylo epicentrum disentu
Štěpán Korčiš vydal netradiční knihu o českých dějinách, kam zařadil i příběhy své disidentské rodiny. „O dějinách vypovídají víc než suchá data,“říká.
Úžasné příběhy jsou skryty v historii, stačí se jen ptát, říká novinář Štěpán Korčiš. Autor pozoruhodné knihy Století ČSR, kterou připravil spolu s respektovanými historiky Jiřím Pernesem a Zdeňkem Munzarem, má však výjimečnou možnost čerpat vzpomínky přímo z rodiny. Je synem jedné z čelných osobností československého disentu Petrušky Šustrové. Disidentem byl i jeho otec. A třeba děda Vavřinec bojoval za druhé světové války mezi partyzány.
Měl jste výjimečnou příležitost vyrůstat v rodině podílející se na proměnách tuzemských dějin. Vnímal jste, že ve vašem dětství probíhaly věci trochu jinak než u kamarádů?
Odmala jsem viděl, že v naší rodině je to trochu jiné než v jiných. Máma nemohla chodit do práce, scházely se u nás mraky nesmírně zajímavých lidí, i když tehdy nebyli ještě obecně známí. Přicházeli hudebníci z Plastiků jako Mejla Hlavsa, písničkář Vlasta Třešňák. Návštěv
přicházelo hodně, naše rodina byla společenská. Nebylo však zvláštní, že zvonila StB a mámu či tátu odvedli anebo stáli za dveřmi dlouhé dny a týdny. Taky jsme neměli televizi. Máma řekla, že v ní není nic, co by nám něco dalo. Nemyslím však, že šlo o něco výjimečného, spíše zvláštního. Nijak mne to neoddělovalo z třídní party. Jasně, nevěděl jsem, o čem je řeč, když se třeba probíral aktuální díl tehdy oblíbeného seriálu Sandokan.
Velká rodina a plno přátel. Tohle tedy platilo o vašem jinak nevelkém domově?
O bytu naší rodiny na Vinohradech se později říkalo, že nešlo o centrum, ale epicentrum disentu. Třeba se tam mířilo po propuštění z vězení či výslechů. Denně k nám chodilo pět šest známých. Měli „houby“co na práci. Dělali topiče, uklízeče. Nekonalo se u nás ani tak bytové divadlo anebo semináře, ale třeba schůze Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, prostě debaty, ale i večírky. Máma a otčím, který hrál v kapele DG 307 s Mejlou Hlavsou a Vlastou Třešňákem, za to uměli „vzít“, pokud šlo o večírek.
Mnozí z těch, kteří vás navštěvovali, se stali položkou českého dějinného panteonu. Vy jste je ale poznal jako obyčejné smrtelníky...
Z těch přibližně 242 původních signatářů Charty 77 jsem asi znal většinu. Ty vzpomínky jsou příjemné, šlo o zajímavé lidi. Mejla Hlavsa chodil tak dvakrát týdně, řešili i politiku, trochu dost na můj vkus, když jsem byl malý. Ale hlavně byl nesmírně zábavný společník a měl rád mě i sourozence. Uměl vyprávět vtipy. Václava Havla jsem zažil jako výjimečnou osobnost, nejen proto, že u nás vymaloval předsíň jako antické kulisy pro divadelní představení. Třeba v upoutávkách k filmu Havel působil nerozhodně. Z Hrádečku si ho ale pamatuji zcela jinak. Jako rozhodnou řídící osobnost plnou autority. Vždy jasně řekl, co se bude dít. Působil přátelsky, Olga ale ještě více. Zažil jsem narozeniny Olgy Havlové na Hrádečku, kde mě překvapila, že hrála ráda a výborně ping-pong. Ivana Magora Jirouse jsem se jako dítě bál, působil jako rvavý, hlasitý typ. Vnitřně však byl citlivý, vnímavý. Psal krásné básně. A rád je recitoval. Rozuměl umění, nesmírně inteligentní a vtipný společník. Zajímavé návštěvy mám spojeny i s biskupem Václavem Malým nebo Petrem Uhlem. Pokud byl zrovna na svobodě. Jak výrazné osobnosti to jsou, jsem si uvědomil až po revoluci. Pro mě šlo o normální přátele. Ale chodila k nám i řada dalších.
Máničky, duchovní, ale i trockisté. Představit si takové osobnosti na jednom místě působí dnes dost surrealisticky. Jak to fungovalo?
Kouzlo disentu bylo v tom, že se lidé snášeli dohromady. Třeba když u nás probíhala párty a Vlasta Třešňák si uvařil buřta v šábes hrnku Jirky Daníčka. To byl ukázkový střet kultur, ale problém z toho nebyl. Kádrování se u nás neřešilo, scházeli se zde bývalí komunisté, lidé z undergroundu i křesťanské komunity.
Tenhle svět ale zmizel. Chybí vám?
Se smutkem jsem vnímal, že se to společenství po revoluci rozpadlo. Myslím, že chybí i mámě.
K životu v rodině disidentů patřily i policejní represe nebo mediální štvanice. Vnímal jste jejich dopad?
Bral jsem to tak, jak to bylo. Takhle to děti akceptují. Ale strach jsem měl. Z policistů v uniformě i bez ní. Když nás zastavili a odvedli tátu či mámu, šlo o strašný zážitek. Vybavuje se mi dodnes, jak u nás zvoní a odvádějí si je. Vzpomínám si též, jak sedím u výslechu, kam jsem doprovázel otce. Tehdy ho předvolali a neměl mě kam dát. Ta situace zůstává živá, jak jdeme do nechvalně proslulé Bartolomějské ulice. Říkali mu: „Myslíte, že když máte syna, že vás nemůžeme poslat do vězení?“
Setkání oběti a pachatele, mediace, patří k moderním prostředkům vyrovnání křivd. Umíte si představit takový kontakt s někým z „estébáků“?
Určitě bych nechtěl nikoho z nich potkat.
Vaše máma po listopadu 1989 působila na ministerstvu vnitra, podílela se i na rozehnání StB. Hovořili jste o tom? Vnímala to jako satisfakci za 20 let pronásledování?
Pamatuji se, že z práce chodila zničená. Vyprávěla, že působením v prověrkových komisích člověk okorá. Tak, že by nakonec bývalé příslušníky StB nechala projít. S ministrem vnitra Jánem Langošem se rozhodli vydat rozkaz: Všichni příslušníci StB pracující na linii vnitřního nepřítele jsou propuštěni. Pamatuji se, že rušila i sportovní Rudou hvězdu. Tehdy mi řekla, že ministerstvo vnitra nemá spravovat sportovní kluby. A nevím, zda to vnímala jako zadostiučinění. Satisfakci pro nás představovalo, že jsme mohli jet po roce 1989 za babičkou do Itálie, cestovat a studovat. Spíš si myslím, že brala jako povinnost dotáhnout revoluci do konce.
Pověst bojovnice si zachovala i v době působení na čele Ústavu pro studium totalitních režimů před devíti lety. Tehdy čelila mimořádně tvrdé kritice. Dopadla i na vás?
Prožíval jsem to těžce. Podle mě šlo o výtky nezasloužené a nespravedlivé. I já jsem se ozval, ať se lidé proberou. Kampaň probíhala nechutně. Jeden ředitel zažil odvolání, měl spoustu známých a snažil se to zvrátit. Probíhal velký boj. Máma se v některých věcech chová jako slon v porcelánu a nehledí na všeobecný názor, stojí si za svým.
Zdědil jste po ní některé vlastnosti?
Máma hledí daleko dopředu. Třeba nemyslela na to, zda se její děti dostanou na studia, ale zda budou smět žít ve svobodné společnosti. Spousta lidí dělala kompromisy, aby se potomci měli dobře v dané době. Obávám se, že já takovou odvahu nemám.
Mámy obecně mívají jasno v tom, co by měl potomek dělat, a jdou za tím. Platilo to také u vás?
Neměl jsem pocit, že máma se mnou měla mimořádné plány. Určitě chtěla, aby se ze mne stal slušný člověk, to platilo u všech sourozenců. Bylo nás pět. A na kariéru u nás nešlo do roku 1989 moc pomyslet. Před námi se rýsovala spíše vidina práce topiče. To dělali táta i otčím, máma pracovala jako uklízečka, pak už jí nedovolili dělat ani to.
Okolo vás se pohybovala řada muzikantů. Neměl jste chuť zkusit to v téhle branži?
To skončilo rychle. Bratr, který hrál na housle, řekl, Štěpáne, zazpívej „á“. Zazpíval jsem a bratr konstatoval: Štěpán na nic hrát nebude.
Vydal jste práci o století dějin ČSR, zajímavou nejen atypickým formátem. Proč jste se rozhodl psát? A nechat v ní nevyplněné místo?
V roce 2017 před volbami jsem si udělal plošný graf s vývojem hlasování od roku 1989. Bylo to velmi vypovídající. Řekl jsem si proto, že něco podobného vytvořím za celou dobu trvání Československé a České republiky od roku 1918. Výsledek zase vyhlížel znamenitě. Jenže jsem se nemohl spokojit jen s představením výsledků voleb, a tak jsem doplnil zásadní události, jaké představovala válka, vznik republiky, převrat v únoru 1948. Knihu jsem dál ve spolupráci s historiky prohluboval. Řekl jsem si, že člověk by měl udělat něco pořádného. Původně mělo jít o brožuru formátu A4, určenou více méně pro mne, ale rostlo to až do půlmetrové výšky. A volný prostor tam zůstal, historie totiž nekončí a dá se doplnit. Dějí se události, jako je válka na Ukrajině.
K publikaci jste připojil rodinné vzpomínky. Proč?
Vzpomínky jsem začal publikovat nejprve na Facebooku, část vyšla v novinách a setkala se s velkým ohlasem. Hlavně na normalizaci a StB. Pak jsem ale zjistil, že i děda a praděda se historie velmi aktivně zúčastnili. Stejně jako máma a táta v době normalizace. Příběhy jsem do knihy zařadil, o dějinách podle mne vypovídají ještě více než suchá dějinná data.
Čím vás dějiny fascinují?
V historii jsou úžasné příběhy, jež se samotné uzavírají. Třeba děda za války působil jako partyzán, organizoval paravýsadek. Jenže gestapo se jeho členům a pomocníkům dostalo na stopu. Jeden z členů skupiny mluvil. Děda pak po válce sloužil nějakou dobu u Sovětské armády, u zpravodajců. Kdysi jsem to bral jen jako historiku. Dostal úkol zmíněného zrádce „vyřešit“. Ptal jsem se dědy, co znamená „vyřešit“. Zabít, odpověděl. On se rozhodl úkol nesplnit, protože muž na gestapu mluvil po velkém mučení. Poté, co děda v roce 1977 podepsal Chartu, dotyčný mu napsal ošklivý dopis. Pohoršoval se, jak on, voják, jenž bojoval po boku Rudé armády, mohl zhanobit své jméno Chartou 77.
Prozradíte recept, jak psát o historii?
Znamená to ptát se, bavit se s rodiči, prarodiči. Takhle jsem se dozvěděl třeba o zajímavém pradědovi. Působil jako vedoucí časopisu Radiojournal, za války se zapojil do odboje a zemřel v německé věznici. Hrál za Bohemians fotbal. Každý ve své rodině může najít podobný zajímavý příběh.
Plánujete nějakou obsáhlejší knihu, inspirovanou rodinou?
Uvažoval jsem o tom, ale větší kniha se z toho nestane. Jde o příliš soukromou záležitost a do té nechci sahat. Vyprávět do detailů o všech svých příbuzných. Myslím, že to zůstane v podobě, v jaké to je.