Kliďas i šéf. Docení někdy Brazilci také stopera?
Najít mezi brazilskými superhrdiny někoho, kdo na první pohled vyloženě nevyniká? Těžká věc. Hvězda vedle hvězdy, ani pracanti, které v jiných týmech snadno přehlédnete, se v brazilském podání fotbalu nedají považovat za šedé myšky.
Ale některé hvězdy přece jen září méně než jiné, což může být případ Marcose Aoáse Correy alias Marquinhose. V Paris Saint Germain je už dlouho kapitánem, v osmadvaceti letech se blíží osmdesátce zápasů za národní tým, patří bez debat k nejlepším obráncům světa. Ale když se řekne Brazílie, naskočí vám snad hned jeho jméno?
V ústraní je jednak z logiky věci, protože Brazilci těžko budou někdy výtečné stopery oslavovat aspoň tak jako průměrné útočníky. Ale také proto, že sám pozornost nevyhledává. Šetří gesty, nesbírá karty, v rozhovorech toho moc nenamluví. Snad jen to, že si vzal zpěvačku Carol Cabrinovou, z něj dělá celebritu.
Na hřišti? Tam se z Marquinhose stává šéf. Vůbec nevadí, že na stopera není zrovna habán, narostl do 183 centimetrů. Všechno vynahrazuje chytrostí, klidem, předvídáním. A také vlastnostmi, které často stoperům chybějí: rychlostí, technikou, chutí útočit. Když v osmifinále proti Koreji s parťákem Thiagem Silvou vymysleli třetí gól pro Richarlisona, náhoda to nebyla – přesně tak je to oba baví. Odvést si poctivě práci vzadu, a když je šance, šup dopředu!
Snad jen začátek sezony v Paříži se mu nepovedl. Ale kritiky hned uzemnil kouč Galtier: „Nevím, co se řeší. Pro mě je kapitánem, ať se děje, co se děje. Má přehled, řídí hru, nevidím na něm chyby.“