Kdo vlastně stojí o české filmy na jedné adrese

Na Mikuláše zahájila činnost platforma České kino, která svým zákazníkům slibuje oblíbené české filmy, pohádky i seriály ke stažení na jednom místě, legálně a ve vysoké kvalitě.

Zní to lákavě, nicméně ve čtenářské anketě na iDNES.cz na otázku, jestli si novou službu předplatí, odpovědělo 85 procent hlasujících záporně. Co jim vadilo?

Předně svou roli sehrává cena, která od zaváděcích 99 korun naroste od příštího roku na 129 korun, ve spojitosti s prozatím omezenou nabídkou 650 titulů. Autoři projektu sice hodlají filmotéku pravidelně rozšiřovat, ovšem pravda je, že nejžádanější domácí tituly dávno nabízejí již existující platformy.

Nadto si těžko lze představit rodinu, která si za časů všeobecného šetření předplatí další službu, jenom aby si mohla pustit třeba pohádky, kterými se budou tradičně, úmorně a zdarma hemžit celé televizní Vánoce, včetně ikonických Tří oříšků pro Popelku.

Jiný důvod poněkud vlažného očekávání lze spatřovat ve všeobecné nedůvěře, která panuje ze strany publika ve vztahu k národní tvorbě, zejména k té současné. Zjednodušeně řečeno, českých filmů je zkrátka zbytečně moc a jistá část z nich by měla naopak platit spíše divákům za to, že si jich vůbec laskavě všimnou a promarní s nimi svůj drahocenný čas.

Mimochodem výroční ceny Český lev, které na jaře vstoupí do svého třicátého ročníku, zahrnou za rok 2022 rekordní počet filmových a televizních děl, jmenovitě celkem 129 letošních premiér. Čistě pro srovnání, v prvním ročníku, jejž vyhrál muzikál Šakalí léta, který je nyní k vidění například na Voyo či HBO Max, soutěžilo pouhých čtrnáct děl. A pokud si zájemce projde na stránkách České filmové a televizní akademie jednotlivé snímky, najde u řady z nich přímý odkaz ke stažení, zpravidla za 65 korun.

Když už jsme u historie, platforma České kino zjevně připomíná podnikatelskou aktivitu 90. let. Nesla tehdy jméno Centrum českého videa a její zakladatel Vlastimil Král plánoval také Zemi pohádek, která by vedle filmů zahrnovala stylizovaný pohádkový hrad včetně výstavních prostor či cukrárny.

Sny se mění, se soumrakem pevných nosičů se pootočil typ podnikání, místo videopráv se kupují práva ke streamování, v obchodním rejstříku se střídají jména – za nový projekt vystupují otec a syn Šmídmajerovi – a z Krtečkovy postavičky, zamýšleného symbolu Země pohádek, se v nabídce Českého kina vyskytuje novodobý paskvil vzešlý z česko-čínské koprodukce, totiž Krtek a panda.

„Všechno hezké české pod jednou střechou“sice lahodí vlasteneckému sluchu, jenomže realita má k obrozeneckému nadšení daleko. Už i malé děti znají slovo Netflix, dospělí si své pamětnické záliby uskutečňují na CS filmu, televizní stanice rozšiřují vlastní internetové kolekce, a co si budeme nalhávat, komu by se chtělo platit jak za trvalky, které stanice omílají rok co rok stále dokola, tak za novinky, které se ani v kinech zrovna neblýskly.

Koneckonců sám producent a režisér Miloslav Šmídmajer umístil na České kino několik vlastních titulů, avšak současně jsou k vidění i na jiných platformách jako Voyo nebo DAFilms, včetně loňského dokumentu Jan Werich: Když už člověk jednou je…

Tudíž České kino podobně jako jeho již zavedení konkurenti potřebuje k úspěchu atraktivní exkluzivitu typu „Tenhle trhák roku uvidíte výhradně u nás!“. To stojí spoustu peněz, času i tvůrčí odvahy, tedy věcí, kterých se tuzemské kinematografii obecně nedostává na jakékoli adrese.