Kockice, míč, Modrič a slzy štěstí
Chorvati si podruhé za sebou zahrají o fotbalové finále. Náhoda? Odpovídá záložník Davor Kukec.
Jak se řekne chorvatsky šajtle? V čem je Luka Modrič nejlepší na světě? A komu fandí přítelkyně
Alena?
„Jsme spolu už deset let, takže je napůl Chorvatka. Když já obrečel vítězství nad Brazílií, ona plakala taky,“vypráví Davor Kukec, šikovný chorvatský záložník, který v české lize odehrál přes 120 zápasů. Především za Ostravu.
Teď kope jen pro zábavu čtvrtou rakouskou ligu kousek od Paschingu. U šéfa, který vlastní klub ASKÖ Oedt, zároveň taky pracuje. Z pozice skladníka povýšil na kurýra. „Rozvážím poštu, dokumenty, pořád jsem při ruce,“říká.
Dneska večer ovšem pardon. Kukec se omlouvá, protože jeho malý národ hraje semifinále mistrovství světa. Podruhé za sebou!
Proč Chorvati ano a Češi ne?
Jsme vášnivější, emotivnější. Všechno víc prožíváme. Fotbal je naše náboženství. Jsme malý stát a přes fotbal se můžeme vyjádřit, porazit větší a silnější. To nás žene odmalička. Špatně se mi to porovnává, protože jsem nikdy nebyl Čech, ale myslím, že fotbal hrajeme víc srdcem.
Mně se zdá, že prostě víc milujete míč. V jakékoli podobě.
Míč je naše vášeň. Lhostejno, jestli jde o vodní pólo, basketbal nebo fotbal. Důležité je, že je to kulaté.
Co vás ještě napadá?
Že vy nemáte moře a u nás zase tolik nesněží a nemrzne. Co dělají Češi, když se jim narodí dítě? Naučí ho lyžovat a šoupnou ho na brusle. My prckovi hodíme míč a hraj si. Mít míč znamená prožívat emoce.
Nemyslíte, že umíte lépe pracovat s talentem?
Jo, souhlasím. Umíme ho rozvíjet, nedusíme ho, nesvazujeme. Umíme si víc hrát, zatímco vy od fotbalistů vyžadujete spíš dril a disciplínu. U nás se fotbalová vášeň dědí z generace na generaci. Je jedno, jestli fandíte Dinamu Záhřeb, Hajduku Split, Osijeku, nebo Varaždínu.
Zrovna Dinamo Záhřeb je fenomén, který do světa posílá jednu mladou hvězdu za druhou.
To je práce pana Mamiče, který Dinamo vybudoval. Jakmile rozpoznal, že má hráč talent a může ho prodat, věnoval mu veškerou péči.
Zdravko Mamič už pár let žije v Bosně, kam utekl před vězením. Odsoudili ho za daňové úniky a zpronevěru na šest a půl roku. Nevím, kde je pravda, ale Dinamo je jeho dítě. Většina reprezentantů prošla jeho rukama, vášnivě se věnoval jejich rozvoji, vzal si je pod křídla a pak je za velké peníze prodával na Západ. Modrič, Lovren, Kovačič, Čorluka, Olmo, Eduardo, Pjaca, Rog, Mandžukič a další. Dinamo jede dál i bez Mamiče. Fungují jeho skauti, školy, systém. Na talenty se dbá, protože klub z nich žije. Mamič, ten by i vánoční stromeček dokázal prodat za milion eur.
Vás ne.
Nebyl jsem tak dobrý. Od Luky jsem se mohl jen učit.
Vy znáte kapitána Modriče?
Byl na hostování v Zaprešiči. Zatímco já s áčkem jen trénoval, on byl v devatenácti král, nejlepší hráč chorvatské ligy. Takový hubený prcek.
V čem byl výjimečný?
Nikdy nepřebíral balon vestoje nebo v chůzi. Je to stejné jako dnes. Jakmile si Luka ve středu hřiště odskočí pro přihrávku, pokaždé ji zpracovává do klamavého pohybu. První dva tři metry vyrazí, to bylo vždycky jeho. A ta jeho famózní šajtle (kop vnějším nártem)!
Jak se řekne šajtle chorvatsky?
Bože, teď jste mě nachytal. Jak mluvím chorvatsky málo, zapomínám. Už to mám, vanjska. Vanjska je šajtle. Někde jsem četl, že kdosi navrhuje, aby se Modričova šajtle zařadila do světového dědictví UNESCO.
Vám je 36, Modričovi o rok víc. Jaká byla jeho škola?
Krátká, protože si ho hned Mamič stáhl zpátky do Dinama a za pár let ho střelil za dvaadvacet milionů eur do Tottenhamu. Ale přišli jiní: Čorluka, taky Lovren. Zatímco oni pokračovali za slávou a do reprezentace, já do Panioniosu a do Baníku. Ale nelituju. Mělo to tak být.
Jak fandíte, když hraje Chorvatsko?
To se radši neptejte. Jako bych byl na hřišti taky, takže jsem emotivní a nekritický. Když jsme ve čtvrtfinále porazili Brazilce na penalty, pobrečel jsem si. Vždyť Brazílie má víc registrovaných fotbalistů než Chorvatsko obyvatel. Větší výhru jsme nikdy nezažili.
Ani když se před čtyřmi lety postoupilo až do finále?
Ne. Vyřadit Brazílii, to byl zázrak. Doteď nechápu, jak to kluci dokázali. Nemáme dobrou útočnou fázi, přitom postupujeme. Tehdy v Rusku byl na hrotu Mario Mandžukič, válečník, rozdával góly a rány.
Teď? Vynikající brankář Livakovič, dobrá obrana se stoperem Gvardiolem a nejlepší střed hřiště s Modričem, Kovačičem a Brozovičem. Útok to doplňuje a ono to stačí.
Musí pomáhat, že legendy radí ze střídačky. Z útočníků Mandžukiče a Oliče jsou asistenti trenéra.
I Vedran Čorluka je tam. Ano, je to velká výhoda. Oni si vším prošli, a když vám takoví borci poradí, nepošlete je přece do háje, ale vezmete si jejich slova k srdci. Oni vědí.
Jaký je trenér Zlatko Dalič?
Klidný, věcný, rozumný, má instinkt. Dobře si ho pamatuju. Když jsem kopal za Zapřešič, on začínal trenérskou kariéru ve Varteksu Varaždín. Pořád je stejný. Statečný, velmi statečný.
Můžete celý šampionát vyhrát?
Všichni po tom toužíme. Když naposledy druzí, proč ne teď první? Je potřeba trochu štěstí a třeba to vyjde.
Co by se pak v Chorvatsku dělo?
Už teď je to blázinec. Bohužel jsem v Rakousku, takže mám všechno jen z doslechu nebo z televize. U nás je to jedna velká párty. Adresu mám v Dubravě, což je předměstí Záhřebu kousek od národního stadionu Maksimir. Tam se po Brazílii úplně zastavil život. Jen se tančilo.
Věříte si na Argentinu?
Minule v Rusku jsme ji ve skupině porazili 3:0. Pamatujete? Argentina se mi tehdy zdála rozklížená, teď má svůj styl a Messiho ve formě. Ale když jsme vyřadili Brazílii, proč se bát? Líbilo by se mi finálové repete s Francií. V červnu jsme vyhráli Ligu národů v Paříži, tak bychom to klidně mohli zopakovat.
„Chorvatskou tradicí jsou kockice, červenobílá šachovnice. Když si je oblečete, věříte.“Davor Kukec, chorvatský fotbalista, který hrál za Ostravu či Teplice
A pak by zase lidé slavili v čepičkách na vodní pólo. To je zvyk?
Spíš recese. Ani nevím, kde to vzniklo. Chorvatskou tradicí jsou kockice, červenobílá šachovnice na všechny způsoby. Když si oblečete kockice, věříte. Každý Chorvat věří.