Kdo to řídí argentinský mikrobus? Scaloni, šéf v teplákách
Asi víte, že se jim snad odjakživa říká Albiceleste, čili bílomodří. Ale všimli jste si, že v posledních měsících mají fotbalisté Argentiny novou chytlavou přezdívku?
Národní tým je teď známější jako La Scaloneta.
To slovo se do češtiny přeložit nedá, ale je celkem jasné, ke komu odkazuje.
Tak moc si fanatické fanoušky získal muž, od kterého se to nejdřív vůbec nečekalo.
Miliony Argentinců před dnešním semifinále proti Chorvatsku věří, že Lionel Scaloni, ve čtyřiačtyřiceti nejmladší trenér na katarském světovém šampionátu, je tím, kdo jim po šestatřiceti letech konečně splní zlatý sen. Až je z toho překvapivý hrdina sám trochu nesvůj.
„Cítím se divně, když se o týmu mluví jako o Scalonetě,“přiznal už letos na jaře. „Moc si vážím všech, kteří národnímu týmu fandí a dýchají pro něj. A pokud se lidem ta přezdívka zalíbila, nebudu jim ji přece brát. Ale jsem z toho víc nervózní, než aby mě to těšilo.“
Odkud se nové pojmenování vlastně vzalo?
Začalo to loni během mistrovství Jižní Ameriky, kdy se po čtvrtfinálovém vítězství 3:0 nad Ekvádorem začal na sociálních sítích masově šířit kreslený obrázek argentinského mikrobusu se Scalonim za volantem, Messim na místě spolujezdce a nápisem La Scaloneta nad čelním sklem.
A teď důležitější otázka: Kde se vzal Scaloni?
Asi si ho vybavíte jako poctivého krajního beka, který válel za La Coruňu, West Ham, Santander, Lazio, Mallorku nebo Atalantu Bergamo. V reprezentaci se spíš mihl, během tří let posbíral sedm startů. Protože uměl rychle pelášit, říkalo se mu Galgo čili chrt.
Žádná hvězda ani výrazná persona, spíš nenápadný dříč. A také nervák, jehož až příliš drtilo očekávání: „Když se něco nepovedlo, jako hráč jsem cítil větší odpovědnost než teď jako kouč. Trochu bláznivé, ne?“
Bláznivý však byl hlavně start jeho trenérské kariéry. Než dostal v zimě 2018 na povel reprezentaci, nikdy žádný dospělý tým sám nevedl, zkušenosti nabíral jen jako analytik předchozího kouče Sampaoliho. Nečekané Scaloniho povýšení – byť zpočátku podle šéfů svazu jen na přechodnou dobu – vypadalo jako zoufalý tah nebo snaha ušetřit.*
„Scaloni? Fajn kluk, ale ten přece nemůže řídit ani dopravu na křižovatce,“rýpl si i Diego Maradona, pro Argentince největší modla. „Mám ho rád, klidně ho pozvu na barbecue. Ale trenér nároďáku? Ne! To je šílenost.“
Pokud se teď Diego odkudsi shora dívá, jistě rád uzná, že se mýlil, stejně jako fanoušci, kteří proti Scalonimu protestovali. Přáli si mít na lavičce mazáka, personu, slavné jméno, ale teď vidí, že to jde i jinak. Zatímco předchozích deset trenérů (včetně kritika Maradony) za osmadvacet let nezískalo jedinou velkou trofej, Scaloni už toho za čtyři roky na lavičce dokázal dost.
Nejdřív bronz z jihoamerického šampionátu v roce 2019, pak o dva roky později vymodlené zlato – první od léta 1993. Navrch dlouhatánská série šestatřiceti zápasů bez porážky, která skončila až v Kataru.
Facka od Saúdské Arábie na úvod zabolela, ale zřejmě také pomohla: od té doby je parta kolem rozjetého šéfa Messiho ještě odhodlanější.
Ale čím to, že zrovna Scaloni, vlastně celkem nenápadný chlápek v teplákách? Možná, že argentinské hvězdy potřebovaly, aby jim velel někdo, kdo k nim má blízko věkově. Kdo stejně jako ony ví, jaké to je, hrát po boku Messiho a vyrovnávat se s obřím očekáváním.
Aby se tahle sounáležitost ještě znásobila, mazaně si přizval do týmu coby asistenty další nedávné reprezentační opory: Ayalu, Aimara, Samuela. Tím si získal fanoušky i hráče a z Messiho, jmenovce a svého parťáka z mistrovství světa 2006, dokázal v pětatřiceti vymáčknout všechny zbylé superschopnosti.
Proto Argentina nejen doufá, ale už i věří: Lionelové nám splní sen!