Mokrý Čvatar 2 vylepšuje Titanic
Nejlepší způsob, jak si vychutnat novinku kin Avatar: The Way of Water, je vypnout mozek a výhradně se kochat. Jenomže pro kochání trvající bez přestávky tři a čtvrt hodiny není lidský organismus uzpůsoben.
Co se podívané týče, po dlouhé době dostane divák za premiérové vstupné vskutku plnohodnotnou atrakci. Zato sám děj, jenž stále více připomíná klasické mayovky, by se vešel do jedné hodiny a jediné věty.
Utečenci u vody
V prvním dílu Avatara, jenž roku 2009 přinesl technologický průlom a stal se nejvýdělečnějším filmem všech dob, se Nšo-či a Old Shatterhand neboli domorodá kráska z planety Pandora a bývalý mariňák do sebe zamilovali a společně vyhnali
zlé bledé tváře. V nynějším pokračování už vychovávají vlastní i osvojené děti, leč bledé tváře se navracejí s plánem pomsty, takže rodina žijící původně v horských lesích hledá útočiště u spřáteleného kmene
z ostrovů, kde projde vydatnou potápěčskou průpravou.
Ekologická agitka zůstává, pouze padouši namísto exotických pralesů nyní hubí neméně bizarní mořské živočichy; v některých pasážích jako by Avatar 2 křížil sérii o kosatce Willym s Jurským parkem, s Piráty z Karibiku, s biblickou legendou o Jonášovi a velrybě a navrch s popisným dokumentem o práci velrybářů, vyzbrojených ovšem hypermoderní technikou. Omračujících hraček nabízí Avatar 2 hromadu, třebaže živočišné i mechanické dopravní prostředky v podstatě jen variují indiánské mustangy či kánoe.
Klíčová inovace se však odehrává pod vodou, v bohatě, až snově stylizovaném obřím akváriu, kde jako by režisér James Cameron ještě vylepšoval slavné výjevy ze svého oscarového Titaniku, počínaje vyhrocenou akcí a konče poetickými záběry v duchu baletu akvabel.
Pod slupkou okouzlení
Právě „mokrá“kapitola, kam se příběh přenese po zdlouhavém prologu, tvoří zásadní oporu druhého Avatara, přestože její idylická část před příštím úderem jako by vypadla z reklamy na luxusní turistický resort kdesi na Tahiti. Triková dokonalost hraničící se závratí znovu bere dech, ačkoli trojrozměrný formát už dávno není ani převratný, ani samospasitelný.
Ale když se sloupne efektní vrstva smyslového okouzlení, hollywoodský model trčí z filmu víc než všechny pandorské šípy a oštěpy dohromady. Do úmoru se opakuje jak zaklínadlo soudržné rodiny včetně vazeb otců a synů, tak citové vydírání prostřednictvím ohrožených dětí; některé z nich se coby rukojmí ocitají v zajateckých poutech nepřítele opakovaně jako na běžícím pásu. Na druhé straně právě omladina, zejména klukovské třenice mezi potomky exulantů a starousedlíků, vyprávění příjemně osvěžují a zdůvěrňují; zdá se, že puberta na Pandoře se od té pozemské prakticky neliší.
Srdceryvné dovětky
Platí, že pořád je na co se dívat. Paradoxně i doteků čisté krásy se však člověk může přejíst, pokud se podávají v tak obrovských dávkách, jakými se zjevně nejvíce opájí Cameron sám. Čím blíže k bitevnímu finále, vedenému vynalézavě ve vzduchu i ve vodě, tím silněji se navíc prosazují veškerá myslitelná klišé žánru, od zásahu spojeneckého rybího monstra až po nastavovaný souboj muže proti muži, jehož výsledek se dá přitom lehce předvídat – vždyť Avatar chystá ještě třetí, čtvrtý i pátý díl a s někým v nich hrdinové přece bojovat musí.
Nejvíce bodů pak ubírají nekonečné srdcervoucí dovětky rádoby duchovního charakteru, což je disciplína, v níž Cameron rozhodně nevyniká. Nicméně velkolepou podívanou zařídit umí; komu to stačí, půjde v hodnocení právem výš.