Žijeme teď ze dne na den
„Připadalo mi nemorální trénovat,“říká mistryně světa v biatlonu, Ukrajinka Olena Bilosjuková.
Vrátila se do závodů, přiznává však, že je myšlenkami jinde. Doma na Ukrajině. U lidí, kteří umírají a trpí. Biatlonové výsledky jsou momentálně pro Olenu Bilosjukovou nepodstatné.
V únoru 2013 slavila ještě pod příjmením Pidhrušná titul mistryně světa ve sprintu. O rok později se v Soči podílela na olympijském zlatě štafety, načež si při tiskové konferenci vzala mikrofon a požádala o minutu ticha na památku Ukrajinců, kteří přišli o život při násilném potlačování protestů na Euromajdanu.
Přerušila pak kariéru, snažila se založit rodinu, ale bez úspěchu. Pracovala jako náměstkyně ministra mládeže a sportu, než se po roční pauze vrátila k biatlonu. Když letos v únoru Rusko napadlo Ukrajinu, umístila na Facebook fotografii dětských hraček ležících v krytu na ukrajinských vlajkách. K nim napsala: „Poprvé ve svém životě jsem šťastná, že ještě nemám dítě. Vidět matky a děti, jak při zvuku sirén utíkají do krytů... Je to tak těžké.“
Později přidávala na sociální sítě další nesmírně emotivní příspěvky. „Údajní mírotvorci zabíjejí civilní obyvatelstvo,“psala a ruským útočníkům vzkazovala: „Žila jsem, žiji a budu žít ve svobodné zemi! Proč jste tady, bastardi? Chcete našeptávat našim ženám a okupovat naši zemi? Copak nemáte doma dost štěstí? Vždyť ani neznáte náš jazyk! Pro koho se nás snažíte zničit? Možná budeme zabiti, ale nikdy se nestaneme otroky!“
Při Světovém poháru v Hochfilzenu jsme se s Olenou Bilosjukovou, pětatřicetiletou biatlonistkou s vysokoškolským diplomem, setkali. Pro MF DNES se rozhovořila o nejtěžším roce svého života.
V únoru jste přiletěla z olympiády domů a za dva dny začala válka. Najednou jako byste se ocitla v jiném světě?
V Pekingu jsem předtím onemocněla covidem. Teprve ke konci her jsem vyšla z izolace, mohla jsem si zaběhnout aspoň štafetu, nesla jsem naši vlajku při zakončení her. A vzápětí jsem byla na Ukrajině ve válce. Čtyřiadvacátého února mi přišel povolávací rozkaz do armády, protože závodím za armádní klub, stejně jako většina reprezentantů. a chtěli především specialisty na určité armádní činnosti. Jsem sportovec, neměla jsem speciální přípravu. Je mi jasné, že pokud bude zapotřebí, musím se spoustu věcí naučit, abych mohla jít na frontu.
Což se může kdykoliv stát?
Ano. I když teď jezdíme po Světových pohárech, počítáme s tím, že nás každý den mohou povolat zpátky do armády na Ukrajinu. Nikdy nevíte. Proto teď žijeme víceméně jen ze dne na den.
Navíc být v dnešních časech na Ukrajině profesionálním sportovcem je nejspíš také finančně značně složité, ne?
Velmi. Když válka začala, absolutně jsme neměli ponětí, co bude dál. Nevěděli jsme, jestli ještě bude nějaký sport na Ukrajině, jestli bude vůbec Ukrajina, jestli budeme my. Až po třech měsících nám řekli, že financování sportu bude minimální, ale že můžeme začít přípravu.
Kdy jste se tedy vrátila zpět do tréninku?
V květnu nám to v armádě dovolili. Jenže popravdě, já nemohla, fyzicky ani mentálně. Připadalo mi to nemorální. Celá má mysl byla jinde, příliš nasávala zprávy o všech hrůzách kolem nás. Místo tréninku jsem se soustředila hlavně na to, jak mohu své zemi pomáhat. Trochu jsem se sice udržovala v kondici, ale nešlo o nic světoborného.
S financemi na přípravu posléze vašemu týmu pomohla Mezinárodní biatlonová unie IBU. děkujeme. IBU nás zasponzorovala a poskytla nám finanční prostředky na trénink a kempy A-týmu. Stále však řešíme spoustu logistických problémů. Letadla nyní na Ukrajinu nelétají a Ukrajina je veliká, takže každý z nás se teď musí do Evropy dostávat za pomoci autobusů a aut, což často trvá dva nebo tři dny. A pro ty sportovce, kteří mají děti, rodiny a bydlí blízko Ruska nebo Běloruska, je to teď ještě tvrdší. I tady neustále prožívají obrovský stres.
Kde vy máte rodinu?
Naštěstí na západní Ukrajině, tam je přece jen o něco bezpečněji. Ale můj bratr, také biatlonista, šel bojovat s plukem AZOV. Mám o něj velký strach.
Sama jste na Ukrajině okusila dopady války. Jaké stopy na vás zanechaly?
Zažila jsem exploze a střelbu nedaleko ode mě, nebo zvuk protiraketové obrany. Ještě minulý měsíc se mi stávalo, že i během tréninku stačil zvuk projíždějícího vlaku a pokaždé jsem dostala strach. Přitom já v takových podmínkách prožila mnohem méně dní než ti, kteří jsou uvnitř toho pekla od začátku války. Jistě, také jsem se skrývala v podzemí, bez elektřiny, vody a spojení se světem. Ale jiní lidé, třeba v Mariupolu, přežívali v takových podmínkách měsíce. To je strašné.
I na vašem Facebooku se snažíte pomáhat, všiml jsem si, že například organizujete sbírku zdravotnického materiálu.
Hned od začátku války každý pomáhá, jak jen může. Někdo organizoval charitu, my pro ni sháněli peníze. Nevím o jediném ukrajinském sportovci, který by dnes nepomáhal armádě. Dokonce i pětileté děti hrají šachové zápasy o peníze, o pár hřiven – a všechny hřivny, co vyhrají, potom posílají armádě. Jen proto, že se celá naše země semkla na svoji záchranu a že jsou k nám ve světě tak solidární, stále existujeme a dál bojujeme.
Celá má mysl byla jinde, příliš nasávala zprávy o všech hrůzách kolem nás.
Dokonce i pětileté děti hrají šachy o peníze. Všechny pak posílají armádě.
Ukrajincům pomáhají miliony lidí z celého světa včetně Česka. Co byste jim vzkázala?
My můžeme říci jen obrovské, obrovské díky všem, ať už pomáhají naší armádě, nebo u sebe ubytovali Ukrajince. Omlouvám se, pokud se občas objeví nějaký bláznivý Ukrajinec, který se nechová právě tak, jak by měl. Ale drtivá většina mých spoluobčanů jsou milí lidé a neskutečně vděční za vaši pomoc. Kdybyste vy a další země nestáli po našem boku, bylo by pro nás nesmírně těžké uhájit naši nezávislost.
Jak reagujete na komentáře některých bývalých či současných ruských biatlonistek, například Zajcevové nebo Rezcovové, které dál neochvějně podporují Vladimira Putina, jeho agresi, likvidaci ukrajinských civilistů a horují pro ruskou mobilizaci?
Víte, nejtěžší věcí pro mě nejsou tyhle komentáře, ale pochopit, jak je vůbec možné, že v 21. století nějaká jiná země vpadne do vašeho domu a dělá tam to všechno, co u nás Rusové provádějí. Je to nenormální, šílené. Jsou to teroristé.
Jaký je teď váš největší sen? Jak by to vše mělo skončit?
Můj sen? Oslavit ukrajinský Den vítězství. Den, kdy bude celá Ukrajina zbavená ruských agresorů a zase svobodná mezi hranicemi, v nichž existovala. Kdy se stane zemí, která bude znovu vybudovaná a bude moci fungovat jako normální evropský stát.