Útěk z Ukrajiny na Ukrajinu
Reportéři u uprchlíků. Žijí nejen v Česku, ale i na „bezpečnějším“západě válčící země.
Na zdech jsou přibité koberce nebo na hřebících pověšené bundy. Zakrývají holé zdivo. Místo dveří jsou pruhy látky, aby bylo alespoň nějaké soukromí. Oblečení je vyskládané na kupičkách na zemi a v krabicích, protože skříně neexistují. Místo vany je velký olověný lavor. Na sporáku bublá řídká zelná polévka. Přesto se všichni smějí.
Malá Natálka slaví jedenácté narozeniny. Přála si malý kapesní reproduktor na baterie, aby si mohla pouštět písničky. Pomáhají jí zapomenout na hrůzy, které prožila. Jsou to první Vánoce, které tráví stovky kilometrů od domova, který je kousek od ukrajinského Chersonu. Odtud malou dívku s její početnou rodinou vyhnali Rusové. Nyní je v Žitomiru na severozápadě Ukrajiny, kde rodinu Tkachukových navštívili reportéři MF DNES.
Nocleh na zemi
„Utekli jsme jen s ruksakem na zádech. Nic víc nebyl čas vzít. Naštěstí tady v Žitomiru se našel jeden náš krajan, co dlouhodobě pobývá v Polsku, a poskytl nám svůj dům, který zrovna procházel rekonstrukcí. A my mohli zůstat na Ukrajině,“líčí Halina Tkachuková, Natálčina máma. „Zpočátku jsme spali na zemi. Byly tu jen holé zdi. Ale místní lidé nám vše potřebné darovali,“doplňuje ji její sestra Viera, učitelka ukrajinského jazyka.
V malém domku, který by za normálních okolností stačil sotva pro tříčlennou rodinu, se nyní tísní devět členů rodiny Tkachukových. Nestěžují si. Mají střechu nad hlavou a nemrznou. Válka je paradoxně v Žitomiru všechny spojila. Část z nich předtím žila v Nové Kachovce, část ve vsi Blahodatne, asi 30 kilometrů od Chersonu. Když letos zjara ruské jednotky celou oblast obsadily, nastal rodině teror.
„Na začátku byli mírní, nekonfliktní. Ustanovili svoji okupační vládu. Procházeli domy, hledali zbraně anebo jestli u sebe neskrýváme jejich dezertéry. Pak začali krást v domech, ze kterých obyvatelé utekli. Ledničky, pračky, ale i prostěradla, hrnce a kýble. Brali i boty a pantofle. Bohužel se ruské jednotky střídaly vždy po čtrnácti dnech, takže po dvou týdnech vždy přijela jiná banda. A ta začala loupit zas. Nakonec po nich zbyly úplně prázdné domy,“vypráví Viera. „A nejhorší bylo, když začali mizet naši lidé,“naznačí a úsměv na její tváři poprvé zmizí. Docházejí jí slova.
Seznamy okupantů
„Ale jen to řekni, jak rašisti unášeli Ukrajince,“dodává ji kuráž její manžel Valeriy. Okupanty rodina zásadně nazývá slovem „rašisti“. Jde o složeninu slůvek „raša“– jak se vyslovuje anglický název Russia – se slovem fašismus. Prostě ruský fašista.
A Viera pokračuje: „Rašisti obcházeli dům od domu, měli své seznamy. Ty pro ně vytvořili kolaboranti. Na seznamech byli chlapi, co dřív sloužili v armádě. Muži zralého věku, co by pro ně mohli být hrozbou. Odváděli je na výslechy, snažili se z nich vytáhnout důležité informace, zlomit je nebo je přesvědčit ke spolupráci. Kdo se nedal přemluvit, toho mučili. Nás zkoušeli také přesvědčit, ale asi jsme pro ně nebyli dost zajímaví,“líčí žena a slzy se jí vlijí do očí.
Do hovoru se vmísí Andrei, mladý student medicíny z Chersonu. Je nejstarším synem v rodině Tkachukových. „Chovali se jako gestapo. Když jim došli lidi ze seznamů, unášeli podnikatele, živnostníky nebo řemeslníky. Ty odváděli kamsi na práci. Spousta z nich se nevrátila,“dodává Andrei.
Zajatec z Azovstalu
Nikdy se nevrátil ani Ivan, synovec Lidmily, rodinné známé ze Žitomiru. Pracoval jako vojenský lékař v Mariupolu, od dětství byl sirotek a Lidmila je jeho nejbližší příbuzná. Když nemocnici v Mariupolu bombardovali Rusové, spolu s dalšími lékaři i pacienty se ukryl v metalurgickém komplexu Azovstal. Ten se stal zpočátku útočištěm ukrajinským silám v bitvě o Mariupol, později ale i pastí. Třebaže Ivan je lékař, Rusové ho po dobytí Azovstalu nikdy nepropustili.
„Vím, že je naživu. Před dvěma týdny Rusové propustili jiného lékaře, který našeho Ivana zná a viděl ho tam. Ale mám o něj strach. Je v Rusy ovládané Doněcké oblasti. Zajatců je tam mnoho a mají strašlivé podmínky,“obává se Lidmila.
Viera vzpomíná na incident, kdy letos v říjnu do Nové Kachovky vtrhli hrdlořezové čečenského diktátora Ramzana Kadyrova.
„Obsadili školu, kde jsem učila. První, co je zajímalo, byl školní trezor. Trhavinou se do něj dostali, ale našli tam jen knihy a to je rozlítilo. Když přijížděli, stačila jsem ukrýt všechny školní počítače, abych je uchránila před rozkradením. Jakmile to zjistili, pod pohrůžkou smrti nás přiměli techniku vrátit. Samozřejmě ji rozkradli. A ze školy nás vyhnali, udělali si tam svůj štáb,“vzpomínáTkachuková.
Následoval incident, který rezonoval v celosvětových médiích. Kadyrovci ze školy vysílali na TikTok svá videa. Ukrajinské armádě se díky geolokaci a snímkům z videa podařilo určit polohu, odkud okupanti vysílají. Na školu poslali obávané rakety HIMARS. Výsledek? 40 mrtvých a 60 zraněných Čečenců. Byla to největší ztráta Kadyrovových jednotek, již čečenský vůdce musel se skřípěním zubů veřejně přiznat.
Tehdy přestala v Kachovce téct pitná voda a vypadl i internet a mobilní
signál. „Zdá se to jako malichernost, že nešel internet, ale kvůli tomu nefungovaly bezhotovostní platby. A hotovost už nikdo neměl, nebylo ji ani jak vybrat. Umřeli bychom hlady a žízní,“vysvětluje útěk rodiny Andrei.
Děti počítaly bombardéry
Pro dospělé lidi byl pobyt v okupované oblasti děsivý, dětem se snažili situace příliš nepopisovat a nezatěžovat je detaily. „Děti to tak nějak nevnímaly. Běhaly třeba po zahradě a počítaly bombardéry, které jim nad hlavou duněly. Pro ně to byla hra, ale my věděli, že ta letadla nesou bomby na Záporoží nebo Mykolajiv,“dělí se o bizarní detail Halina Tkachuková.
Definitivním impulzem k útěku rodiny Tkachukových do Žitomiru byl naprostý kolaps veřejné infrastruktury a také hororové výjevy, které viděla kolem sebe.
„Rusové z místních prasečáků vyhnali ven prasata, o která se už neměl kdo starat. A ta prasata zůstala ve městě, kde později chodila a ožírala mrtvoly ruských vojáků,“vybavuje si Andrei. Ani útěk do vzdáleného města mimo frontu ale neznamenal naprosté bezpečí. Žitomir je sice na severozápadě Ukrajiny, ale i sem ovšem létají ruské rakety a město trpí ustavičnými výpadky elektřiny. A také zde jsou mrtví a zranění.
V křesle v přeplněném obýváku rodiny Tkachukových s námi sedí i Julie, které ruská raketa spadla na dům. Měla štěstí, že tou dobou byla na návštěvě u své kamarádky. Člen její rodiny – kterého odmítá jmenovat – ale takové štěstí neměl. Zahynul pod sutinami.
Třebaže Julie si s námi předem domluvila rozhovor, není schopna mluvit. Zírá nepřítomným pohledem kamsi do prázdna a na otázky nereaguje. „Vše rozbombili,“vydechne jen.
Nálada v domě potemní. Stejně jako mihotavé světlo pouličních lamp, které už opět postihl výpadek proudu. Odcházíme. Za sebou v temnotě necháváme dům s devíti jeho obyvateli.
Cestou míjíme další desítky a stovky podobných domů.