Proč jsem na Západ neodešel, ale odkulhal
Je nevhodné a vrcholně nepříjemné myslet před Vánocemi na lednové prezidentské volby. Kéž by nás média alespoň tento týden nestresovala všemožnými spekulacemi, výzkumy a z nich pramenící všeobecnou nejistotou, kdo usedne na pražský trůn! Všem nám, i kandidátům, to kazí sváteční náladu, která alespoň v tomto ročním období má být plná upřímné víry, naděje a lásky.
Zaujala mě věta z poslední zprávy, kterou Milion chvilek pro demokracii minulý týden poslal svým sympatizantům. Tady je to doslova: „Hledejme mezi uchazeči o Hrad člověka morálního, důstojného a empatického. Na tom se určitě shodnout dovedeme. Člověka s pevně ukotvenými hodnotami, kterému záleží na demokracii. Stejně jako na ní záleželo Havlovi a stejně jako na ní záleží vám.“
Zahledím se z okna svého pokoje do adventního dopoledne. Venku je bílo čerstvého sněhu. A mrzne, mrzne, mrzne. Vydrží to do půlky týdne, než sníh zestárne a nabere do sebe prach a špínu. Před Štědrým dnem se oteplí, navíc má padat mokrý sníh nebo déšť, a tak nejpraktičtější obutí budou botky kotníkové a nepromokavé. Jen ve vyšších polohách – v Peci, na Kvildě a v Beskydech – bude převládat sníh, i když i tam spíš mokrý, těžký. Možnost náledí je a bude kdekoliv. Takže, ano, budou letos Vánoce slavnostně bílé, ale ne všude.
Lyže, vázání, kosti. C je správně
Nebezpečný je mokrý sníh, do něhož se překvapená lyže zaboří, cestovat dál se jí nechce. Jako ten sníh, který před 56 lety zastavil mé lyže a poslal mě do nemocnice. Bylo to v únoru, první den mé dovolené, té poslední před odchodem na Západ. Byl jsem čtyřiadvacetiletý atlet a v oblasti Pradědu se jako obvykle nakupilo přes metr nádherného prašanu. Lyžařský ráj. Měla to být moje poslední jízda před obědem. Cítil jsem se skvěle, adrenalin bublal, a tak jsem letěl, házel patky s větší vervou, než bylo rozumné. V nadšení jsem zapomněl, že u chaty Ovčárna byl sníh mokrý, těžký, nebezpečný. Jako kdyby na mě čekal, těšil se, jak mi ukáže, kdo je tu pánem. V mém letu mě zastavil, jako kdybych vyhodil kotvu, pozemní let se změnil ve vzdušný a mé první a poslední salto mortale skončilo tvrdým přistáním.
Jak mohl dopadnout takový „držkopád“? Byly tři možnosti – buď prasknou lyže, vázání, anebo některé mé kosti. Lyže byly dřevěné, pružné, ale pevné, těžko zlomitelné. Tehdy populární „francouzské“vázání z kožených popruhů pevně poutalo boty k lyžím. Totální nesmysl, pravý opak bezpečnostního vázání, jak ho známe dnes, kdy se bota pod určitým, individuálně nastaveným odporem sama bleskurychle uvolní od lyže. To ale teprve pronikalo na trh.
Můj dopad na zem odnesla levá noha, respektive kotník a vazivo v koleně. Přijela pro mě sanitka a následujících deset dní jsem strávil v nemocnici v Bruntálu. Kotník se rychle zahojil, ale koleno bylo tak špatné, že o tři měsíce později jsem se na Západ odbelhal o holi. Dubovou hůl po dědečkovi Jurenovi jsem, bohužel, před odjezdem do New Yorku zapomněl v Malmö.
Určitá ostražitost či pud sebezáchovy ve mně zůstaly, a tak jsem později ve Vermontu osamocen jezdil spíš snazší sjezdovky, zatímco moji přátelé i dvojité kosočtverce...
Z mých zimních vzpomínek mě teď vyrušily sýkorky. Pět se jich přišlo po ránu nasnídat k nám na balkon. V pravidelných intervalech útočily na krmítko plné zrní. Tentokrát jsme jim navíc připravili i misku s makovými semínky. Lůj není snadné sehnat.
Letošní Vánoce strávím doma u vánočního stromečku. V pohodě, kterou přeji i vám.