Německo už nemůže sázet na levné suroviny
Ve vztahu Německa k Rusku nastává po invazi totální odluka, ale to s Čínou nikdo udělat nemůže. Odříznout už ji nejde, říká politolog Vladimír Handl.
Letošní rok byl pro Německo zlomový, země zažila víc změn, než na jaké byla dosud zvyklá. Konec šestnáctileté éry kancléřky Angely Merkelové, přehodnocování zahraniční politiky po invazi Ruska na Ukrajinu, masivní investice do obrany i související změna vlastního postoje k armádě. „Padlo přesvědčení, že Německo může pokračovat v bezpečnostní politice jako pasivní element,“říká politolog Vladimír Handl.
Dá se o letošním roce skutečně mluvit jako o roce, který pro Německo znamenal bod obratu?
Současná Scholzova vláda přišla s tím, že chce být vládou změny. Poprvé po letech jsme v Německu viděli vládu, která se těšila na politiku a měla skutečně chuť provádět důležité reformy, zejména v oblasti ochrany klimatu a životního prostředí, sociálního systému, digitalizace a dekarbonizace. V zahraniční politice se měl klást větší důraz na mírovou diplomacii. Tyto plány ale narazily na realitu ruské agrese, která některé části německé politiky zcela změnila. A v tomto smyslu Zeitenwende, tedy obrat německé politiky, skutečně nastal.
Co se změnilo?
Vyšly najevo zásadní chyby a omyly německé politiky, které se nastřádaly za posledních dvacet až třicet let. Tedy, že nemůže nadále pokračovat jako pasivní element v bezpečnostní politice, kdy skutečnou ochranu zajistí Spojené státy a Němci na ni budou jen přispívat. Padlo také přesvědčení, že je možné některé režimy prostřednictvím ekonomické, kulturní a politické spolupráce i osobních kontaktů ovlivňovat a vytvářet s nimi partnerský vztah. Vztah s Ruskem a Čínou se zkomplikoval. Ani německý byznysmodel nebude moci dál pokračovat: Německo coby exportní velmoc, která svůj úspěch stavěla na levných surovinách, není udržitelná strategie.
Udrží si Německo nový směr i dlouhodobě?
Bude záležet na vnějších podmínkách, na vývoji války na Ukrajině a také na tom, jak se budou vyvíjet vztahy s Čínou a USA. To vše může Německo přimět k tomu, aby nešlo jen o krátkodobou adaptaci a hašení požáru, což vidíme teď, ale aby skutečně nastala i celková změna politického myšlení, o kterou tady jde. Vidíme náznaky, že veřejnost i politika to berou vážně. Neočekávám, že by přinejmenším současná vláda z tohoto kurzu vybočila.
Německo sice omezuje vztahy s Ruskem, ale s Čínou aktivně udržuje blízký kontakt – viz nedávná návštěva kancléře Olafa Scholze v Pekingu. Nedělá s prezidentem Si Ťin-pchingem podobnou chybu jako s Putinem?
Rusko je pro Němce problém včerejška, který se válkou přelil do dneška. Ale problémem zítřka je Čína, která přebírá nejnovější technologie a vytváří nové závislosti. Celý úspěch Německa jako třetího největšího exportního státu světa je spojen jednak s ruskými surovinami a jednak s čínským trhem. Vztah je složitý v tom, že Čína je největší obchodní partner Německa. My jsme desátí, Rusko ještě před válkou až patnácté. Německé automobilky prodávají 40 procent své výroby v Číně, to je obrovské číslo. Ale to, že si Německo nepohlídalo míru závislosti na Číně, je určitě pravda. I zde to vycházelo z optimistické politiky Wandel durch Handel, tedy snahy iniciovat pozitivní změny prostřednictvím obchodu, která selhala. To, že Čína znamená ohrožení a není to férový ekonomický partner, nyní říkají přímo i zástupci německého průmyslu, který suroviny ze své podstaty potřebuje.
Jak hodnotit nedávnou Scholzovu cestu do Číny? Není chyba, že tam v této době jel pouze za Německo, nikoli za celou Evropu?
Je pravda, že kdyby s sebou vzal francouzského prezidenta Macrona, tak ten by ho zastínil, což Scholz nechtěl. Mohl tam ale třeba vzít vedoucího evropské diplomacie Josepa Borrella.
Vedle toho by zazářil.
Přesně a ještě by to ukázalo evropský rozměr cesty.
Ale přesto z toho udělal cestu čistě německou.
A to mu trochu vyčítám, podle mě to byla chyba. Stejně jako to, že s sebou vzal dvanáct průmyslníků. Na druhou stranu to však zase taková tragédie nebyla. Jasně se vymezil proti porušování lidských práv, silněji než dříve Merkelová. Pak společně se Si Ťin-pchingem odsoudili hrozbu použití jaderných zbraní, to byl dobrý výsledek.
Takže celkově to nebyl zase takový propadák.
Zase takový ne. A do Pekingu Scholz letěl až po návštěvě Tokia, i to mělo symbolický význam, a mezitím navštívil i další země v regionu. Angela Merkelová byla v Číně celkem třináctkrát, s velkými delegacemi, ne s dvanácti lidmi jako teď Scholz. I zde je vidět určitý pragmatický obrat.
Čína tedy na rozdíl od Ruska zůstane pro Německo důležitým a blízkým partnerem?
Ve vztahu k Rusku po invazi nastává totální a absolutní decoupling (odluka), ale to s Čínou nikdo udělat nemůže. Ta je pevnou součástí německého životního standardu, představuje pro Německo existenční záležitost. Odříznout ji nejde, zároveň ale Německo hledá nové spojence v tomto regionu.
Jak se v letošním roce změnil vztah Německa a Ruska?
Zásadně se změnil po anexi Krymu v roce 2014, to byl pro německou politiku absolutní šok. Merkelová měla v té době s Putinem asi 23 telefonátů a on jí neustále lhal.
Asi podobně jako během současné války Emmanuelu Macronovi.
Jistě. Merkelová věděla už od roku 2005, že Putin je grázl, který bude lhát a používat násilí. Navázala s ním jen povinný vztah. Vše investovala do prezidenta Dmitrije Medvěděva (2008–2012), kterého vnímala jako člověka, který chce dělat reformy, to pro ni byla velká naděje, že se Rusko modernizuje. Pak se vrátil Putin a ukázalo se, že vše byla iluze. Přesto přetrval dialog na vysoké politické úrovni. Když přišel Krym, tohle všechno skončilo. Snahy o strategické a modernizační partnerství s Ruskem byly pryč. Zůstal jen byznys, tedy spolupráce hospodářská, a kultura. Na ostatních rovinách šlo jen o minimalizaci škod. Byznys mezi Německem a Ruskem fungoval posledních tři sta let, mluví se o stavu ekonomické symbiózy, který přečkal vše kromě čtyř let druhé světové války a Hitlera. Ovšem se současnou válkou Ruska na Ukrajině tento byznysmodel skončil definitivně. Po anexi Krymu také Německo začalo zastávat postoj, že EU a NATO musí postupovat směrem k odstrašení Ruska.
Jak letošní rok změnil odkaz Angely Merkelové?
Merkelová je dobrý administrátor, vedle skokanů, jako je bývalý italský premiér Berlusconi nebo prezident Donald Trump, má úžasnou kulturu vystupování. Navíc je absolutně důvěryhodná, skromná a nekrade. Jak se nám tady rozšířilo heslo „všeci kradnú“, tak všeci nekradnú. Merkelová byla symbolem toho, že se nekrade, což lidé oceňovali. Dokonce i většina příznivců postkomunistické Die Linke a na opačném pólu AfD ji v průzkumech hodnotila jako důvěryhodnou političku. A co teď z toho zbývá? Potvrzuje se, že krize řešila pozdě. Řešila je, až když vybuchly, neuměla jim předcházet.
Umí to Scholz líp?
Oba jsou spíš racionálně kalkulující manažeři. Scholzova výhoda je, že má ve vládě Zelené, kteří jednají velice pragmaticky. To je příklad státní strany, která na sebe převzala odpovědnost, zejména ministr hospodářství Robert Habeck. Ale abychom byli spravedliví k Merkelové, v té době se spálili mnozí další. Nemají si navzájem co vyčítat.
Poslední dobou to skřípalo v evropském tandemu Francie a Německo, nastal mezi oběma státy skutečně nějaký zásadní problém?
Celková nekompatibilita obou států je známá, ale nakonec se vždy dohodly. Francie a Německo jsou protipóly, ale pokud se na něčem shodnou, pak by se na tom mohla shodnout i celá EU. Je to velmi důležité evropské dynamo, které ale funguje jen díky obrovské politické vůli.
Jak se vztah obou států v současnosti mění?
Mění se už delší dobu. Výrazně narostla ekonomická asymetrie obou států – Německo je nejvíc globalizovaná ekonomika EU, zatímco Francie ztrácí podíl na světovém obchodě. Vnímám to tak, že vztahy Německa a Francie jsou teď opravdu napjaté. Říká se, že ani personálně to nefunguje, ostatně to nefungovalo ani mezi Merkelovou a Macronem. A nefunguje to ani mezi Macronem a Scholzem.
Jde tedy spíš o osobní tenze?
Nejen. Hlavní téma je teď válka a budování bundeswehru. Německo kupuje stíhačky F-35 ze Spojených států, protiletadlové systémy z Izraele. Společný projekt protivzdušné obrany s Francií příliš nefunguje. A dalších podobných kamenů na té cestě je řada. Vždy to ale nakonec fungovalo, vždy se podařilo najít společnou vůli, což se děje i nyní. Takže já jsem poslední dobou spíše optimistický. Po zrušených mezivládních konzultacích Francii navštívila německá ministryně zahraničí, ministr dopravy a ministr financí. Francouzská premiérka Élisabeth Borneová byla na návštěvě u Olafa Scholze a také to dopadlo dobře. Nedomnívám se, že situace dojde někdy tak daleko, aby vztah mezi Německem a Francií úplně vybuchl.