Blíž než kdy dřív
Fotbal jako reality show? Fanoušci už vidí na obrazovkách téměř vše. Dalo by se jít ještě dál než za dveře kabiny?
Opálený švihák v bílé košili nejdřív v klidu sedí mezi hráči, pak najednou vyskočí a začne hulákat. Jeho hluboký hlas sílí, kadence slov se zvyšuje.
„Co to hrajete, sakra? Tohle má být presink? Messi má balon na polovině hřiště a vy nic! To nevíte, že i tam ho musíte hlídat? Pokud chcete hrát takhle, rovnou si můžete vzít do ruky telefon a udělat si s ním fotku! Chlapi, tohle je přece mistrovství světa. Tak do toho dejte všechno!“
Ještě docela nedávno by emotivní projev Hervého Renarda, francouzského kouče Saúdské Arábie, zůstal navždy za zavřenými dveřmi kabiny.
Nikdo kromě hráčů, asistentů, lékařů, masérů a kustodů by neviděl, jak trenér divoce poskakuje, jak křičí anglicky se silným přízvukem a jak překladatel horko těžko stíhá tempo a nepříliš věrohodně imituje jeho temperament.
Jenže tentokrát se díval skoro celý fotbalový svět, protože v kabině byly kamery. Fanoušci od Aljašky až po Nový Zéland před měsícem žasli, když zpětně sledovali, jak Renardův řev hráče vybičoval k historickému vítězství nad Messiho Argentinou, která později mistrovství světa ovládla.
Časy se mění.
Na jednu stranu se fotbal uzavírá, třeba před novináři, kteří dřív měli na velkých turnajích pré. Doba, kdy nebyl problém domluvit si s hvězdou týmu rozhovor na hotelové recepci, je fuč. Tiskoví mluvčí a jejich týmy vytváří hradbu, kterou během mistrovství neprorazíte.
Z tréninku vidíte čtvrthodinu, během které se hráči stačí leda lehce protáhnout, pak pořadatelé výrazným gestem ťukají na hodinky: Páni novináři, už je čas! Prostor pro dotazy je osekaný na tiskové konference a mixzónu, kde si všichni zpovídaní dávají extra pozor, aby náhodou neřekli cokoli, co by se mohlo otočit proti nim.
Ovšem fanoušci se i tak – byť zprostředkovaně – dostávají k fotbalistům tak blízko, jak je to jen možné.
Ti, kteří ještě pamatují přelom čtyřicátých a padesátých let minulého století, kdy se začal po světě masově šířit vynález jménem televize,
musí žasnout nejvíc. Nejdřív rozhlasové vysílaní, které vyžadovalo dost představivosti. Pak černobílý obraz, v němž se krása fotbalu ještě trochu ztrácela. Barvy přišly až s mistrovstvím světa v Mexiku v roce 1970, což byl velký přelom.
Poté přibývaly kamery, vylepšovala se grafika i opakované záběry. Divákovi se servírovala čím dál detailnější podívaná, což je trend, který v posledních letech dál sílí.
Všimli jste si třeba, jak po portugalském vyřazení ve čtvrtfinále kameramani
doprovodili zdrceného Cristiana Ronalda skoro až do kabiny? Během minuty a půl dlouhého záběru bylo vidět, jak se ho po cestě snažili utěšit spoluhráči i soupeři z Maroka, jak se k němu hnal bláznivý fanoušek, jehož zastavila ochranka, jak Ronaldovi v tunelu vytryskly slzy a zakrýval si tvář i jak bere za kliku a vchází do šatny.
A stop! Dál v tu chvíli kamera nesměla, tohle byl pro danou chvíli vrchol. Ale na jak dlouho?
Vždyť fanoušci čím dál častěji dostávají možnost nahlédnout i do míst, která bývala posvátná, tajemná, vyhrazená jen pro tým.
Ptáte se proč? Zvlášť u klubů není těžké najít důvod, proč samy otevírají dveře a nechávají nahlédnout za kulisy. Čím víc jsou vidět, tím silnější mají pozici při vyjednávání s partnery. A hlavně – když vytvoří silný dokument ze zákulisí, který zaujme gigantické streamovací platformy typu Netflix nebo Amazon, dostane se k milionům diváků, kteří by o něm jinak neměli ponětí.
Tím se rozšiřuje fanouškovská základna, hlavně v Asii, kde se publikum nechá lehce nadchnout a ke klubu rychle přilne.
Globální dosah – ta dvě slova znějí marketingovým expertům tak lákavě, že i zdánlivě nejpevnější bariéry najednou padají.
Kamery v kabině? Ale jistě, račte dál. Natáčecí štáb v trenérově kanceláři, přímo při debatě s nespokojeným hráčem? Beze všeho. Návštěva v domě klubového bosse, když si s manželkou vyjasňuje, proč nemá čas na rodinu? I to by šlo.
Třeba anglický Sunderland takhle získal přes milion nových sledujících na sociálních sítích, a to v době, kdy dvakrát v řadě sestoupil.
„Když se bavíte s někým z Blízkého východu nebo Latinské Ameriky, nemá cenu posílat powerpointovou prezentaci nebo něco zdlouhavě řešit přes videohovory,“vysvětloval nedávno Angus Kinnear, výkonný ředitel Leedsu United. „Raději řeknu: Podívejte se na pár epizod našeho dokumentu a zjistíte, kdo jsme a co můžeme nabídnout.“
Trend ovšem – jak se zdá – pohltil i národní týmy. A také ty, kteří si dřív zakládali na tom, aby je od dění na trávníku nic neodtahovalo. Lionel Messi, argentinský hrdina, si soukromí vždy střežil, přesto souhlasil, že mu v Kataru bude v patách štáb, který teď ve střižně dokončuje unikátní dokument.
Také trenéři, zvyklí strážit si svá tajemství, najednou nemají problém, když jim marketéři kabinu prošpikují kamerami. A španělský kouč Luis Enrique dokonce každý den sám s fanoušky živě debatoval přes videoplatformu Twitch, protože: „Chtěl jsem jim být o něco blíž.“
Kam až jde tahle snaha posunout? To zřejmě brzy zjistíme.