Falešný sen o ruské výjimečnosti
Francouzský prezident Emmanuel Macron na začátku prosince namíchl část spojenců, když naznačil možnost vyjednávání s Vladimirem Putinem o míru na Ukrajině. Včetně toho, že Moskva, ač je jednoznačně agresor, bude muset dostat nějaké garance bezpečnosti od NATO. Ano, je to paradoxní, Rusko se bojí Aliance, která na něj nikdy otevřeně nezaútočila – a přitom se samo snaží zničit Ukrajinu. Ale podívejme se na problém pragmaticky.
Je nutné uznat, že Macron má částečně pravdu. Nakonec nastane situace, kdy se bude vyjednávat o míru. A jeho součástí bude i nový rámec vzájemných vztahů mezi Západem a Ruskem. Což uznává i americký prezident Joe Biden či německý kancléř Olaf Scholz. Oni to zatím jednoznačně podmiňují ruským stažením z dobytých oblastí. Nakonec však bude strašně záležet na tom, kam až Ukrajinci vytlačí Rusy ze svého území a zda k tomu dostanou dost času a techniky.
Co Putin od Západu chce, kromě Ukrajiny, kterou nedostane? Garance, že na svých hranicích nebude mít západní rakety. Ironií je, že jeho armáda zasypává těmi svými Ukrajinu a po konfliktu jich určitě na hranicích ponechá desítky. Taky nechce Ukrajinu v NATO. Tyto sliby by mu nejspíš USA i vedení Aliance daly, ale ruku na srdce, co vědí o tom, jaká situace nastane za 10 let?
A zatřetí se Putin pokusí vojáky i techniku NATO vytlačit ze zemí, které do Aliance vstoupily po roce 1997. Ale zde na sto procent neuspěje. Američané, pokud nechtějí ztratit své pozice na východním křídle, nemohou „opustit“Poláky.
Mimochodem se také všemi způsoby vyhýbá budoucímu jednání o míru se samotnou Ukrajinou. Od té je ochoten přijmout jen úplnou kapitulaci. Mír by chtěl uzavřít s USA možná za účasti EU, tedy Francie a Německa. Ukrajinu totiž nepovažuje za sobě rovného soupeře, což je komické, když jeho vojska teď úspěšně vytlačuje. Rusko totiž stále žije v zajetí velmocenské politiky a vlastní důležitosti i výjimečnosti, kterými své lidi krmí přinejmenším od dob Stalinových.
Putin by strašně chtěl svoji mírovou konferenci v Jaltě a Postupimi, která by ho korunovala jako dobyvatele a zachránce Ruska (nebo sovětského impéria, doplňte si sami). Jenže na to nemá, jeho vojáci totiž nestojí jako po druhé světové válce v Berlíně.
Hodně by si také přál překreslení zón vlivu. Jenže ta jeho se ukrajinským dobrodružstvím začíná drobit. Rusku jsou ochotny vzdorovat i Ázerbájdžán, Arménie či Uzbekistán. Velkolepý návrat SSSR tak nehrozí, spíš úpadek Ruska, podobný tomu, kterému carové přihlíželi po porážce s Japonskem v roce 1905. Tehdy i dnes totiž bossové nepochopili, že země zaostává.
Míra ruského oslabení je zatím nejistá, záleží také, zda s dlouhou válkou nezmizí trpělivost Rusů, kterým se z fronty budou vracet mrtvé děti. Zatím jsou ale flegmatičtí k roli hraček v rukou věrchušky.
Putin by se však měl raději připravit, že bude muset spolknout hořkou pilulku a uzavřít s Ukrajinou mír. K tomu dostane i svou Jaltu v malém. Ale bude trpčejší, než si myslel. A Rusko se zase vrátí do fáze ubrečeného dítěte – všichni nám chtějí jen ubližovat – a počká si 30 let na další úder.
Západ, hlavně EU, proto nesmí zaspat, ale připravit se. Moskva totiž nikdy nezapomíná a je přesvědčena o své výjimečnosti a nadřazenosti a svém právu ponižovat a ničit menší národy na svých hranicích.
Vždyť Rusko je přece nový „Jeruzalém“, který chrání v rozpadajícím se světě klasické hodnoty už stovky let. Mysleli si to car i bolševici. A k tomu už zase žehná pravoslavná církev mužům před odchodem na frontu.