Nabídka nadpřirozené naděje

Při žádném bilancování uplynulého roku asi nemohou chybět témata jako pandemie covidu, válka na Ukrajině a energetická krize, píše ve vánočním ohlédnutí letos jmenovaný pražský arcibiskup Jan Graubner.

Úhel pohledu na tyto různé skutečnosti může být pochopitelně různý. Po delším čase budou ale důsledky těchto událostí důležitým klíčem k jejich pochopení. Pandemie covidu ustoupila díky Bohu a mnoha lidem, kteří se nasadili ve zdravotnictví, vývoji léků a očkovacích vakcín, i díky politickým rozhodnutím a především díky lidem, kteří dočasně přijali nutná omezení svých práv a svobod. Jako pozitivní se ukázala veliká solidarita, ochota pomoci potřebným, zvláště ze strany mladých lidí, což je velmi povzbudivé. V podnikatelské sféře se ukázala veliká vynalézavost a schopnost pružně reagovat na změněnou situaci. I politika byla velmi ochotná pomáhat. Ve školství i organizaci konferencí se udělal velký krok v užívání informačních technologií, abych uvedl aspoň některé příklady.

Zároveň musíme vidět i stíny, jako je zhoršení ekonomické situace v některých oblastech nebo psychické poškození řady dětí, jimž chybělo společenství a mezilidské vztahy nebo se staly závislými na svém chytrém mobilu. Řada rodin se dostala do krize kvůli ponorkové nemoci a ukázalo se, že když v rodinném vztahu chybí duchovní rozměr, je rodina méně odolná. Projevilo se také, že rodiny, které umějí žít radostně s Bohem, v přísné uzavřenosti nejen odolaly, ale upevnily se a jejich vztahy se prohloubily.

Na jedné straně se silněji rozvíjelo dobrovolnictví a ochota k službě, na druhé straně přibývá uzavřenosti. Mnohý si vystačí se svým počítačem, komunikuje jen ve své bublině, vyjadřuje se stručně a lapidárně, aby to zvládl do 140 znaků a byl dostatečně slyšen, proto je někdy hrubý či provokuje, nehledá v diskusi shodu, ale směřuje k extrémům, nebo skupinu opustí. Druhým nenaslouchá, odvyká si číst delší text. Když tyto zvyky přenese do rodiny, přispívá ke krizím či rozpadu. A když to přenese i do politiky a veřejného prostoru, způsobí, že mnozí jsou unavení, otrávení a ztrácejí zájem o společnou věc, protože stálé hádky se jim oškliví. Nekritizuji techniku a neodmítám ji, ale ukazuji na velký úkol, který je před celou společností, pokud se chce dívat do budoucnosti s nadějí. Je to úkol aktuální a vyžaduje podobné nasazení jako k překonání pandemie.

Relativizace pravdy

O pandemii se najednou přestalo mluvit, když 24. února Rusko začalo válku a napadlo sousední Ukrajinu. Zatímco do toho dne téměř všechny sdělovací prostředky tvrdě deptaly své diváky, posluchače a čtenáře negativními zprávami o šíření nemoci a dalších úmrtích na strašný covid, takže mnohé přiváděly k beznaději, měly najednou nové téma. Z většiny našich občanů se snažily udělat přímé účastníky válečných krutostí. Na jednu stranu snad pozitivně ovlivnily naše občany k pomoci uprchlíkům, kteří byli většinou obyvatel přijati velmi dobře, a vlna solidarity zapojila mnohé do konkrétní pomoci a otevření svých peněženek.

Na druhé straně se ukázalo, že velké válcování negativními informacemi přivedlo významnou skupinu lidí k odmítání veřejných informací, kterým přestali věřit. Podobně jako za pandemie rostly skupiny těch, kteří odmítali očkování, a někdy dokonce popírali covid jako takový, přibývalo i těch, kteří nevěřili zprávám o ruském násilí na Ukrajině, a dokonce hájili Putina s podivuhodným povzdechem: „Kdo ví, jak to vlastně je.“Jistě na tom mají velký podíl dezinformace, které se díky informačním sítím mimořádně rozvinuly, ale myslím, že také ztráta důvěry způsobená neobjektivností, či pouze formálním dáváním prostoru pro různé názory. Za největší problém považuji už delší dobu se šířící relativizaci pravdy spojenou s popřením rozumu či vědeckého přístupu a stavěním na osobním pocitu. Je třeba se probudit dřív, než skončíme jako biblický Babylon, kde došlo k neschopnosti domluvit se.

Energetická krize, která pravděpodobně přivede i krizi ekonomickou, ukazuje na několik problémů, které mají stejný kořen, totiž upřednostňování sebe u jednotlivců i u států. Tvoříme společenství EU, a proto bychom měli při řešení krizových otázek usilovat o řešení společné. Na jednu stranu hodnotím snahu států o společný postoj, zvláště v pomoci Ukrajině a k sankcím vůči agresorovi, na druhou stranu je vidět, že pro některé je tradičně bližší košile než kabát. Podobně mnozí jednotlivci žádají udržení současného blahobytu na úkor dalších generací, což považuji za velmi nezodpovědné a sobecké. Máme-li trochu rádi děti a myslíme-li to s budoucností národa dobře, musíme najít odvahu k vlastnímu uskrovnění.

Rok plný výzev

Vánoce nám připomínají blízkost Boha, který nabízí pomoc těm, kteří se na něho chtějí spolehnout.

Uplynulý rok před nás postavil řadu výzev. Jednou z nich je stopka vystavená dalšímu zvedání životní úrovně a úkol vydat se k hledání spokojenosti a štěstí v duchovní oblasti, kde je stále úžasný prostor a pro křesťany celá věčnost. Najdeme-li radost z konání dobra a štěstí druhých, snadněji dokážeme přežít vlastní omezení a překonat rostoucí rozdělení. Mnozí se nechávají deptat obavami a strachem, trpí beznadějí.

Vánoce nám připomínají blízkost Boha, který nabízí pomoc a záchranu těm, kteří najdou odvahu na něj spolehnout. Kdo přijme, že On je pravda, ten se snadno postaví vedle ostatních hledačů pravdy a překoná komunikační bariéry, osvobodí se z uzavřenosti své bubliny. Kdo přijme toho, který je Láska, najde schopnost hledat dobro druhého a radovat se ze štěstí druhých. Je skvělé, že před vstupem do nového roku slavíme Vánoce s jejich nabídkou nadpřirozené naděje těm, kdo přijmou Krista.