Když se vevnitř rozsvítí, poznáte, kdo je hasič
Pomáhal na Moravě po tornádu, v Íránu po zemětřesení či v Bejrútu. Pavel Mošnička popisuje, jaký je život elitního hasiče.
Čtvrtstoletí sloužil Pavel Mošnička u pražských hasičů, dokázal pomáhat ze vzduchu jako letecký záchranář i pod vodou jako potápěč. Mezi hasiči se prý ujala fráze „to není Mošný, to nedáš…“Koncem listopadu odsloužil jako velitel čety poslední směnu a odešel do civilu.
Vzpomenete si na první den ve službě?
Bylo to v říjnu 1997, nastoupil jsem do provizorní dřevěné stanice z roku 1942 na pražském Smíchově. Byl jsem mladý, plný plánů a dostal jsem se do skanzenu. Vevnitř bylo navíc tak zakouřeno, že když jsem se chtěl někomu představit, musel jsem se sehnout níž, pod tu kouřovou clonu, abychom si viděli do obličeje.
Zakouřená hasičská stanice?
Dřív starší chlapi kouřili skoro všichni, my sportovci jsme byli v menšině a nějak jsme se s tím museli smířit.
Co první výjezd?
Určitě nebyl první den. Když začínáte, nic neumíte, jste vrátný a svačinář, musíte se se vším seznámit, projít různá školení a pomaličku se dostat do děje. První výjezd si vlastně nepamatuju. Vybavuju si jen tehdejší staré kožené boty, říkalo se jim půllitry, kožené oblečení a jízdy hasičskou liazkou. Na začátku je to takové splašené, víte, co máte dělat teoreticky, ale v praxi je to horší. A člověk si spíš pamatuje na první mrtvolu.
Po pár letech ve službě se z vás stal elitní hasičský potápěč. Co vás k téhle specializaci přivedlo?
Vždy jsem měl blízko ke sportu, když se naskytla možnost udělat si potápěčský kurz, šel jsem do toho. Postupně jsem si udělal třetí stupeň, což u hasičů znamená, že jsem mohl i pod led, do uzavřených systémů, třeba do kanálů. To mě dovedlo i na výjezdy mimo Prahu, perimetr pro hasičské potápěče je veliký.
Asi jste pod vodou nenacházel nic moc hezkého…
Vyjížděli jsem hlavně k utonulým lidem, k autům spadlým do vody, k uvízlým lodím. Nebylo to většinou příjemné, stejně jako není příjemné, když jedete k požáru a víte, že v hořícím domě zůstali lidé. Potápění jsem si vysnil, stejně jako lezení nebo práci leteckého záchranáře, všechno se mi ve službě hodilo. Při povodních v roce 2002 jsem jeden den mohl létat a zachraňovat lidi, co uvízli v zatopených domech, a další jsem se potápěl a v těch domech zavíral plyn. Tehdy všichni ze sboru dělali vše, stavěli jsme protipovodňové bariéry, bylo moc práce, neexistovalo delší volno. Naštěstí běžných výjezdů ubylo, protože život se tehdy zastavil.
Jak to vypadá na stanici, když se čeká na výjezd?
Ráno při předání směny zkontrolujeme techniku, vyřizujeme administrativu, děláme údržbu, procházíme nejrůznějšími školeními, pořád se musíte něco učit. Když se na stanici rozsvítí poplachová světla, je to signál od operačního střediska, že máme výjezd.
Od dob v dřevěné boudě se toho asi dost změnilo, předpokládám.
Dnes je vše digitalizované, tehdy se operátor musel spojit s telegrafistou dané stanice, ten zmáčkl hlasitý odposlech, rozsvítil světla, přebíral zprávu a zároveň ji opakoval do mikrofonu, aby to slyšela celá jednotka.
Dá se spočítat časová úspora při využití dnešní techniky?
Nemám to změřené, ale asi nějaká bude, tedy když vše funguje. I tablet může selhat, navigace se může plést, takže pořád musíme dokonale znát svůj rajon, vědět, kde jsou riziková místa, znát hlavní tahy, mít zmapované dopravní problémy, podjezdy.
Vím, že vy už jste ve službě skončil, ale máte nějakou nemoc z povolání?
Když se v místnosti rozsvítí, poznáte, kdo je hasič. Jsme zvyklí, že když se rozsvítí, vyjíždíme, jdeme do akce. Kdekoliv jsme, reagujeme na světlo, zvedáme se od stolu.
Tak to máte i doma? Tam naštěstí ne.
Pomáhal jste i v zahraničí, například před devatenácti lety po ničivém zemětřesení v Íránu. Jak jste se do záchranářského týmu dostal?
Měl jsem štěstí, že jsem byl u vzniku USAR týmu, speciálně vycvičeného na vyhledávání lidí ze zavalených domů. Írán si pamatuju přesně, vracel jsem se s kolegou z výcviku potápění na Slapech, když volali, že jsme vybraní. Zapnuli jsme majáky a za pár hodin už jsme byli v letadle.
Vydat se na takovou misi, to je rozkaz?
Spíš nabídka: Něco se stalo – chceš? Můžeš? A já jsem vždy chtěl, byla to prestiž, celou dobu jsem na něco cvičil, takže jsem to chtěl zužitkovat a pomoct.
Našli jste v Íránu v sutinách někoho živého?
Byli jsme tam jako jedni z prvních zahraničních týmů, lidi nás tahali za rukávy – pojďte, tady vás potřebujeme… Neřešili jsme kulturní rozdíly, nebo jinou mentalitu, nebyl čas. V sutinách jednoho z domů se nám podařilo najít živou starší paní. Zachránila ji lednička, která při pádu zůstala zaklíněná a zůstal pod ní malý prostor na přežití. Vzal jsem ji do náruče, abych ji předal zdravotníkům, ale všiml jsem si, že na mě okolo stojící lidi dost zvláštně koukají. Tam neexistuje, aby neznámý muž, navíc cizinec, vzal ženu do náruče. Nakonec vyhrál zdravý rozum a neřešili to. Ta babička měla štěstí, moc živých se tam nenašlo, ale bylo důležité najít i neživé, aby je stihli pohřbít podle místních zvyklostí. I tohle pro ně byla pomoc. A pro nás zkušenosti. Na vlastní oči jsem se přesvědčil, jak na blížící se nebezpečí reagují zvířata. Zažili jsme tam pár sekundárních otřesů, a těsně předtím, než nějaký přišel, začali okolo nás mizet psi, kočky, ptáci, běžná zvířata. Jsou daleko senzitivnější než člověk, poznají, že se něco blíží.
Před dvěma lety jste byl vyslán do Bejrútu, kde vybuchlo obrovské množství dusičnanu amonného. Co jste zažil tam?
Zase se nám podařilo být na místě hodně brzo, dostali jsme jeden z největších sektorů, prohledávali jsme místa za pomoci psů, ale žádný živý, ani mrtvý člověk už se nenašel. Určitě ale hodně pomohl statik, kterého jsme měli v týmu, a mohli jsme prověřit stav okolních budov.
Pomáhal jste i v jihomoravských vesnicích, které loni v červnu zničilo
tornádo. Je pro vás neštěstí v Česku jiné než to zahraniční?
Tornádo na Moravě bylo jiné jen v tom, že tak velký rozsah škod nikdo nečekal. Jinak u všech neštěstí platí, že se na ně musíme dívat s profesionálním odstupem, nemůžeme se nechat strhnout prvním člověkem, který nás požádá o pomoc, abychom mu šli prohledávat jeho barák. U takového zásahu je nutné mít plán a podléhat jasnému velení, aby byla pomoc nejúčinnější. Nesmí to být jen na osobní úrovni.
Musíte být otrlí…
Otrlost se vybuduje postupně, pokud ji nemáte, nemůžete pracovat u záchranných složek.
Čemu vy říkáte otrlost?
Těžko to popsat… Když vidíme nehodu, ani na vteřinu neváháme a podáváme výkon. Vystříháme třeba zraněného člověka z trosek auta, protože tím mu nejvíc pomůžeme. Nejsme v šoku, nejsme strnulí. Ale když se vrátíme na stanici, občas to na někoho dolehne. Někdo chce být sám, někdo si chce povídat, někdo si jde zacvičit do posilovny. Proto nám možná ani nevadí kuriózní výjezdy, u kterých se můžeme trochu odreagovat, a přitom někomu udělat radost.
Taky jste občas lezl na strom pro kočku?
Jasně, byl jsem lezec! I papouška jsem chytal.
Lidé volají hasičům kvůli papouškům?
A komu by měli volat? Pro mě žádná prosba o pomoc není hloupá, každý výjezd, který končil tím, že jsme někomu pomohli, byl dobrý výjezd.
Co děti? Taky umějí občas dospělým zavařit.
Třeba když nechtíc uvězní rodiče na balkoně. Máma věší prádlo, dítě se chce vydat za ní, ale jak je malé, natáhne se pro kliku, zatáhne ji dolů a tím balkonové dveře zavře. A už je neumí otevřít. Nebo ve zmatku při odchodu z bytu se stává, že se rodič obouvá venku přede dveřmi, dítě nepozorovaně vklouzne dovnitř a dveře přibouchne. Dospělý bez klíčů venku, malé dítě samotné doma. Klasika.
Pořád se vám říká hasiči, ale k ohni vlastně už moc nejezdíte.
V procentech vám to neřeknu, ale ano, požárů je dnes znatelně méně než nejrůznějších technických zásahů, otevírání bytů, výtahů nebo asistencí při dopravních nehodách.
A jsou ještě požáry kvůli vánočním stromečkům či adventním věncům?
Občas ano, daleko víc se ale vyjíždí kvůli zábavní pyrotechnice.
Když už se tolik nehasí, nebylo by lepší se přejmenovat?
Ale jak? Myslím, že už je to vžité. Změn názvů už bylo dost, dřív jsme byli požárníci, předtím metaři, kteří byli u požárů nejdřív, protože zametali u popelnic.
Proč jste od hasičů odešel, po pětadvaceti letech, v plné síle?
Důvodů bylo víc. Jsem ještě ve věku, kdy jsem schopný začít v jiné profesi. Chci si taky na chvilku odpočinout od směnného provozu a být víc se svou dcerou. A poslední dobou mi vadila přemíra úřednické činnosti, která zbytečně zaměstnává výjezdové hasiče. Když jsem začínal, bylo papírování jednodušší, velitel vše podstatné vepsal do jedné strážní knihy, dneska celé dopoledne vyplňujeme tabulky a ty nám vymýšlejí lidé, kteří se v tom někdy až zbytečně vyžívají. Administrativou se nikdy kvalita zásahu nezvýšila. Pořád musíme jako záchranná složka reagovat na nové věci. Pokud na to není dostatek času jen kvůli vyplňování tabulek, tak je něco špatně.
Asi si to dokážu představit…
Když jsem se vrátil z vojny, řekl jsem, že už se nikdy nebudu učit. Ale pokud chci svou práci dělat opravdu dobře, učit se musím vlastně pořád. Dělám to už pětadvacet let a budu muset i dál. A když mi to někdo komplikuje, raději odejdu jinam.
Můžu se zeptat kam?
Tam, kde se budu cítit stále platný, jako donedávna u hasičů.