Taje Krakonoše, Bambitky a poplatků
Zhruba dvě Prahy nebo celý Berlín. Tolik lidí se večer na Boží hod usadilo k televizi, aby se v pohádce Krakonošovo tajemství dozvěděli, jak pohnutou minulost prostého smrtelníka má za sebou všemocný vládce hor.
Premiérový příběh na ČT1 vidělo 3,22 milionu diváků od čtyř let výše, což znamenalo bezmála čtyřiašedesát procent všech, kteří měli v danou dobu zapnutou televizi.
Navíc tak padl historický rekord, neboť mladý, pohledný a zamilovaný Krakonoš se stal vůbec nejsledovanější pohádkou vysílanou 25. prosince od počátku tuzemského měření peoplemetry v roce 1997.
Přitom – ale to už také patří k tradici – se následné hodnocení nové pohádky k podobně rekordnímu nadšení zrovna nevyšplhalo. Převládl sice názor, že Krakonošovo tajemství bylo lepší než štědrovečerní Tajemství staré bambitky 2 známé již z kin, nicméně se opakovaly i námitky, proč mají děti o prvním svátku vánočním sledovat kostýmní telenovelu.
No právě: proč vůbec zrození zázraku slavíme s televizí? Jistě, v souladu s pravidly to žádná dřina není. Podle lidových tradic se totiž 25. prosince nesmí pracovat, dokonce ani zametat nebo stlát, neřkuli prát a věšet prádlo. Naopak se má odpočívat a hodovat. Výjimku ze svátečního nicnedělání tvoří čerstvý chléb upečený 25. prosince, který prý svou kouzelnou mocí léčí.
Co se původní zábavy týče, přestrojení pastýři kdysi putovali od domu k domu s přenosným betlémem a vyprávěli o narození Ježíška. Proti jejich náročnému dálkovému pochodu je televizní pohádka pohodlnější, přijde sama až do obýváku, nezablátí divákům podlahu a nechce od nich, aby interprety odměňovali jablky a oříšky.
I když – opravdu to nechce? ČT použila letošní svátky ke kampani za zvýšení koncesionářských poplatků, v níž lehce vyděračsky upozorňovala, že jinak bude mít divák chudší program nejen o Vánocích.
Dočkala se za to vlny nevole, internetové debaty se hemžily návrhy, ať se poplatky či celá veřejnoprávní instituce rovnou zruší, že ji beztak nepotřebujeme, že dávno si národ našel modernější zdroje podívané.
A pak týž národ prosedí svátky právě u pořadů zatracované ČT. Na Štědrý den i na Boží hod se do desítky nejsledovanějších titulů vloudil pokaždé jen jeden od konkurence.
Tak chceme si platit nové vánoční pohádky, nebo nechceme?
Samozřejmě čerti, princezny či Krakonošové
tvoří jen reklamní třešničku na dortu zákonem stanovené služby, jejíž užitečnost prokázaly za covidu pořady zastupující školní výuku nebo za pár dní končící seniorský kanál ČT3 a jejíž odvrácenou tvář teď zažijeme při otravném kolovrátku politických debat před prezidentskou volbou.
Ale ani Tajemství staré bambitky, ani Krakonošovo tajemství neodhalují tajemství klíčové, tedy proč se rok co rok upíná tolik energie, prostředků a pozornosti právě k vánočním pohádkám.
Ostatně dávno před svátky si televize kupují vysílací práva ke starším filmům a kterákoli z nich si vylosuje číslo jedna, jako první položku, o niž stojí, jmenuje Tři oříšky pro Popelku. Načež propuká pátrání, kde se tentokrát zimní klasika objeví – jako by to nebylo jedno. Někde se vynořit musí.
Kdežto vlastní novinku dodává po léta výhradně ČT. A třímilionové publikum potvrzuje, že se jí to vyplácí. Jako by v době, kdy se válčí a šetří na všem od topení po novoroční ohňostroje, zůstávala poslední jistotou vánoční báchorka se šťastným koncem.
Mimochodem podle pověr poskytoval záruku na štěstí v noci na Boží hod výstřel z pušky k Měsíci. To už je i sedmihlavý drak na obrazovce opravdu bezpečnější.