Zemanův poslední výstřel
Deset let Miloš Zeman piloval žánr svých prezidentských vánočních poselství. Bohužel i naposledy bez valného efektu.
Na zevrubné hodnocení Zemanovy éry v čele státu i celého jeho působení v české politice bude ještě času dost – to platí pro novináře, politické oponenty i pro něho samotného. Zeman bude regulérní hlavou státu až do inaugurace svého nástupce, tedy více než dva měsíce. A ostatně chystá se za tu dobu ještě k důležitým politickým krokům, možná včetně diskutabilního jmenování nového předsedy Ústavního soudu.
Těžko říci, proč si encyklopedický výčet svých politických vzestupů a pádů či sumář úspěchů a motivací k různým krokům z minulosti neponechal na nějaký speciální projev či brífink těsně před odchodem z Hradu. A proč jím na svatého Štěpána obtěžoval národ svátečně naladěný, ale s nemalými obavami vyhlížející dny a měsíce příští.
Zeman hned po svém zvolení přesunul projev hlavy státu z Nového roku na druhý svátek vánoční. Chtěl navázat na vánoční proslovy T. G. Masaryka, bohužel ale zapomněl k formě přidat i odpovídající obsah. A tak jsme deset let slýchali projevy jen mírně nad úrovní statistické ročenky, bez výraznějšího přesahu, motivů nutících k přemýšlení či výrazu sounáležitosti hlavy státu s národem procházejícím zrovna obdobími lepšími i horšími. A projevy navíc nezřídka nesvátečně doplněné i výpady proti svým četným oponentům.
I letos shrnul prezident uplynulý rok spíše výčtově, bez vcítění či usebrání, jakkoliv by k tomu ruská agrese, energetická krize či zničující inflace, vzájemně se propojující do zraňujícího pocitu obav a nejistot, přímo vybízely. A k tomu přidal již zmíněné nepříliš osobní převyprávění hesla „Miloš Zeman“v encyklopedii Kdo je kdo, protože prý považoval za svou povinnost složit takto národu své účty. A vše uzavřel povinnou „minutou nenávisti“, tedy o všech závistivých a zakomplexovaných nulách, které jeho životní dráhu lemovaly…
Snad to vše souvisí se situací, v níž se Zeman pomalu loučí s nejvyšší funkcí ve státě a spolu s ní rovněž s více než třicetiletým nepřehlédnutelným působením v české politice. A ta situace pro něho není lehká. Končí jako nejkontroverzněji vnímaný polistopadový prezident, politik mistrně rozdělující společnost a osobnost, jejíž zápis v čítankách nebude vůbec jednoduchý. A ruku na srdce: i ten, pro něhož je provokace druhou přirozeností, by byl na penzi určitě rád, kdyby jeho otisk do historie byl veskrze kladný.
Zeman se loučí v situaci, kdy mnohé jistoty, na něž vsadil, se zhroutily či hroutí. Úzké vztahy s Ruskem a Čínou, skepse k větší evropské integraci, tvrdý pravolevý střet v domácí politice, odpor k různým progresivistickým trendům… A některé své sázky na špatné koně reflektoval způsobem, který neocení nikdo: jedni mu jeho názorové posuny (třeba k Rusku) nikdy neodpustí, druzí mu je zase nikdy neuvěří. Vše doplňuje nejistota, zda nový prezident bude alespoň trochu pokračovat v Zemanově kurzu, anebo ho zcela neguje a na Hrad vstoupí až po návštěvě exorcisty.
Pak se divte, že v takové situaci prezident ve vánočním proslovu raději neškodně zalistuje v encyklopedii.