Monte-sorry jako… A čůrat Ursule na kamaše se nevyplácí

Závěr roku vždy vybízí k bilancování, v poslední době se v médiích čím dál častěji objevuje čtenářské známkování toho či onoho ve vztahu k právě končícímu roku. Ačkoliv jsem většinou staromilec a klasickou numerickou stupnici preferuji před ústním hodnocením, obávám se, že třeba v české politice by samotné číslo nebylo příliš vypovídající. Až by totiž jednou s odstupem času někdo takové hodnocení viděl, dost možná by si neuvědomil vnitřní, a hlavně vnější vlivy a souvislosti, které rok 2022 provázely.

Proto by asi daleko lépe fungovalo hodnocení slovní, případně velká hvězdička u každé známky s poznámkou „za daných okolností“. Pokud já sám využiji principů Montessori pedagogiky a slovní vysvědčení vystavím, řekl bych asi ve většině případů „dobré (*za daných okolností), v některých momentech dokonce velmi dobré“.

Jako pozitivní vidím relativně dobře zvládnuté předsednictví Radě EU, jako slabší nízkou míru asertivity vůči zelenému šílenství, které se na nás z Bruselu valí. To se ale předpokládám po prvním lednu, kdy Česká republika předá žezlo Švédsku a z předsedajícího mediátora se stane aktivní hráč, změní.

Ještě dál v principech moderní pedagogiky jde sebehodnocení. Nevím, jak by se na to díval Freud, ale politici to mají zkrátka raději od sebe než od cizího. Základním principem je se pod všechno pozitivní podepsat, všechno negativní pak hodit na opozici. Já tomuto slovnímu sebehodnocení říkám „Monte-sorry jako“. Tak třeba minulý týden jsem se dočetl, že emisní povolenky pro dopravu, stavebnictví a zemědělství jsou dílo minulé vlády, i když pro nařízení v Bruselu hlasovala ta současná.

A perlička: díky současné vládě budeme jezdit do Chorvatska bez pasů. To, že vstup do Schengenu není záležitost na půl roku a že záleželo hlavně na Chorvatech, se jaksi ztratilo v překladu.

Jiná, tentokráte už unijní lidovecká politička, Ursula von der Leyenová, si na závěr roku připravila jiné zúčtování, nebo spíš konečné řešení. Poté, co jí oblíbeného poníka Dolly sežral volně žijící vlk, rozhodla se nejen nechat dotyčného vlka odstřelit, ale ještě přehodnotit status chráněného živočicha pro všechny vlky v Německu. Z toho vyplývá moudro na závěr: Sežrat Ursule poníka se nevyplácí, a když nejde o život, nejde vlastně o nic.