Splněný úkol s několika „ale“

Vousaté bruselské rčení říká, že každé předsednictví je úspěšné. Český půlrok od července do prosince roku 2022 se nicméně opravdu povedl. Ovšem s několika „ale“, na něž je třeba myslet.

Prvním „ale“jsou souvislosti. Ať se to někomu líbí, či ne, na začátku všeho je vždy kontext. A ten byl pro českou vládu paradoxně příznivý, byť se to tak na první pohled nemuselo jevit. Vlivem několika faktorů se od českého předsednictví nic moc nečekalo. Zaprvé, předchozí kabinet Andreje Babiše měl k českému mandátu, kulantně řečeno, odtažitý vztah a připravoval se na něj jako na nutné zlo. Zadruhé, vláda Petra Fialy měla na přípravu extrémně málo času. Zatřetí, válka na Ukrajině, která propukla pár měsíců před startem předsednictví a do jeho už tak hektických příprav „hodila vidle“. České předsednictví tak mohlo jen překvapit, úspěchem bylo vlastně všechno kromě případného opakování katastrof typu pád vlády, Entropa či nepřátelské dohadování se s Francií, jež do značné míry charakterizovaly první české předsednictví z roku 2009.

Velmi nízko položená laťka však, což je druhé „ale“, vystavila tristní účet dosavadnímu 18 let trvajícímu přístupu české politiky k evropské integraci a členství v EU. Téměř všechny garnitury, které se po vstupu do Unie v roce 2004 vystřídaly u moci, by si mohly podat ruce v konstrukci jeho problematického uchopení. Ať už socialistické doslovné přejímání bruselských frází, mravokárné okopávání kotníků kabinetů vedených ODS či Babišův přístup k EU jako k bankomatu nevytvořily žádné pozitivní koncepty toho, jak chce Česká republika v Unii fungovat, a už vůbec se nehlásily k evropské integraci jako k české vlastní věci. Naopak. Před druhým předsednictvím tak v české politice namnoze převládal postoj k EU jako k cizímu a de facto naoktrojovanému „Bruselu“. Úspěch, který přišel v druhé půlce roku 2022, tak nastal „navzdory“a mimo dosavadní dlouhodobý kontext české evropské politiky.

Evropa jako úkol. Ale jaký?

Předsednické heslo „Evropa jako úkol“, odkazující k Václavu Havlovi, bylo na začátku ironizováno, hlavně kvůli vztahu části ODS k prvnímu českému prezidentovi. I tak se ale předsednickému kabinetu podařilo tomuto heslu dostát. Jak politikové, tak státní správa totiž pochopili, v čem spočívá smysl a hlavní úkoly předsednictví Rady EU. Těmi nejsou hektické svolávání Evropských rad nebo slibování bombastických posunů ve velkých tématech. Na to první totiž nemá předsednictví moc (Rada EU a Evropská rada jsou dvě odlišné instituce), na to druhé pak čas. Za šest měsíců, po které předsednictví trvá, totiž nelze očekávat zahájení a dokončení legislativního procesu ani v nekonfliktních a malých položkách. Hlavní podstata předsednictví – v onom „úkolu“– je něco úplně jiného. A to trpělivé a naslouchající vyjednávání jak mezi státy, členy Rady EU, tak mezi Radou EU, za kterou předsednictví vystupuje, a Evropským parlamentem.

České předsednictví oba typy vyjednávání – těžko říct, který je přitom náročnější – zvládlo bravurně. Paradoxně přitom bylo úspěšné také v oněch velkých agendách, jako je energetika či ochrana životního prostředí. Trpělivost a hledání kompromisu se pak také propsaly do udržení jednoty členských států směrem k Rusku. Což nebyla a není samozřejmost, protože řada predikcí tvrdila, že s příchodem podzimu a časné zimy se soudržnost sedmadvacítky rozdrolí. Jinak řečeno, vlastním upozaděním se – ono možná nebylo ani upozaďovat co, protože Česká republika žádné dlouhodobé silné evropské zájmy nemá – Česko odvedlo velmi kvalitní standard zkušené západoevropské země. Který ovšem s českým kontextem vedl k dojmu zázraku.

Neviditelný euroministr

Poslední dvě „ale“se pak vážou k udržitelnosti předsednictví. Česká vláda vůbec nezvládla komunikaci předsednictví směrem k vlastním občanům. Jistě, lze uvést řadu polehčujících okolností. Například nepřející a na každou chybu čekající opozici, která by viditelnější komunikační a marketingovou kampaň o předsednictví a EU obecně nejspíše hbitě označila za propagandu. Či objektivní potřebu věnovat se řešení věcných politických problémů. Nebo výše zmíněný vyjednávací a kompromis hledající styl předsednictví, který je komunikovatelný obtížně. Smutnou skutečností ale zůstává, že s žádným kreativnějším marketingem se nepočítalo od samotného začátku. Tristní je toto podcenění ze dvou rozměrů. Zaprvé, těžko si představit vhodnější dobu pro srozumitelnou popularizaci evropské integrace. Zadruhé, podcenění komunikace nedává smysl ani z institucionálního pohledu. Vláda Petra Fialy v souvislosti s předsednictvím zřídila post ministra pro evropské záležitosti, kterou obsadil Mikuláš Bek. Jeho role během českého mandátu však byla takřka neviditelná. V evropské rovině sice Bek odřídil několik Rad pro všeobecné záležitosti, doma o něm ale nebylo ani vidu, ani slechu. Přitom právě domácí rozměr předsednictví mohl dát jeho úřadu aspoň nějaký smysl.

Posledním „ale“– zároveň možná nejdůležitějším“– je, co Česká republika a vláda udělají s desítkami schopných lidí, kteří během předsednictví nabrali obrovské kontakty a know-how. Nejedná se jen o kariérní diplomaty či zaměstnance příslušných oborů z ministerstev, ale také o stážisty, kteří úspěchu předsednictví výrazně napomohli. Pokud si tyto motivované, jazykově a komunikačně nadprůměrné lidi nechá utéct stejně blahosklonně jako v roce 2009, zůstane z předsednického úspěchu jen vzpomínka. A to už po pár měsících.

O Mikuláši Bekovi nebylo doma ani vidu, ani slechu. Přitom domácí rozměr by dal jeho úřadu smysl.