Spisovatelka Petra Dvořáková znovu otevírá tabu
Spisovatelka Petra Dvořáková (ročník 1977) otvírá tabuizovaná – nebo minimálně periferní – témata ve svých knížkách opakovaně. Ať jde o mentální anorexii, nebo o incestní vztahy v rodině. Na jednu stranu modeluje postavy, které jistě zaslouží víc než xenofobní, rychlený odsudek z pozice takzvané normality, na stranu druhou pak literaturu obohacuje o motivy psychologické a sociologické. Jak ve své úspěšné prvotině Já jsem hlad, tak třeba v předloňských Vránách anebo v novince, která dostala poetický titul Zahrada.
V textu nejde jenom o tu zahradu, magickou málem na trnkovský způsob, jde taky o dům, který je jejím středobodem. Zchátralý, opuštěný barák dávno mrtvých prarodičů, kam se najednou vrací vnuk. Ne ledajaký: farář, co právě přerval se svou farností všecky vazby a vyklidil pole. Jako by se chtěl schovat: před druhými stejně jako před sebou. Postupem příběhu se odkrývá proč: klíčem jsou jednak jeho rodiče (matka po smrti, otec těžký pijan), jednak farářovy sympatie právě k těm „úchylkám“, které boží obci páchnou sírou a peklem, zlem a věčným zatracením.
Z hrdiny štvancem
Exfarář měl s jednou takovou „zbloudilou“soucit, našel pro ni pochopení. Jenže nakonec to pochopení potřebuje hlavně on sám. A to vrchovatou měrou.
Prvních padesát stránek novely je trochu překvapivě nuda. Realistický popis, mělké portréty, situační obrázky jako z reklamního katalogu „jak zvelebit starou zahradu“. Jenže ve třetině knihy se autorka najednou propíše podstatně hlouběji – a profil hrdiny je rázem plastický. Potlačená část osobnostní sexuality se brutálně prorve na povrch a události chytnou spád. Najednou jsou proti hrdinovi všichni kolem: jeho sousedi, trosky jeho rodiny, vzdálení přátelé, ale i otrávená, stereotypizující policie nebo samolibí, trochu sadističtí lékaři. Z hrdiny je antihrdina, štvanec; úzkostný chudák, co se dusí v astmatickém záchvatu uprostřed vymláceného stavení. Chladnou hlavu dokáže zachovat málokdo…
Dál už je to jako ve slavném filmu Thomase Vinterberga Hon. Jakkoli je hlavní postava očištěna, stigma trvá. Vina je pro jednou hotová, ať je objektivní realita jakákoli. Fakta sem, fakta tam. „Lidi umí být svině,“konstatuje v posledním odstavci jeden z těch, kdo se nenechali strhnout vlnou kolektivního šílení, v němž je hlavní postava příběhu nakonec jen hromosvodem pro nešťastné a smutné životy druhých. Dvořáková sice sází do úběžníku děje boha, což taky klinicky vzato nemá ke sdílené hysterii daleko, ale v jejím příběhu jde o víc: ochotu diskutovat – a snahu přijmout odlišnost, jinakost. Právě v tomhle vzkazu je Zahrada nejsilnější. Jakkoli je literárně spíš průměrná než výjimečná.
Zahrada Petra Dvořáková
70 %