Chtěl jsem Trošku obhajovat
Zlepšit pověst žánru muzikál si dal za cíl Ondřej G. Brzobohatý. Nyní chystá Anděla Páně a stojí si i za svým předchozím počinem, muzikálem Slunce, seno, jahody.
Muzikál Anděl Páně, ke kterému Ondřej G. Brzobohatý složil hudbu a texty, je již dva roky kompletně hotový. Nyní se v karlínském divadle chystají na lednové konkurzy. „Na ty se moc těším, protože se zdá, že se hlásí lidé, kteří vědí, jaké muzikály já dělám, a tuší, co ode mne můžou čekat. Snažím se držet si určitou úroveň, v té nepolevit a postupem času z ní vytvořit standard. Tedy žádné písničkály, ale ryzí muzikály,“předesílá skladatel.
Dokonce se zde pasujete do role supervizora, z jakého důvodu?
Jsem spíš takový poradce, který čerpá ze zkušeností z dnes už velkého počtu představení, která jsem ať už v New Yorku, Londýně, Hamburku, Vídni, nebo třeba v Soulu navštívil. Mám velké štěstí, když můžu říct, že mým přítelem a člověkem, který mě i ve svém požehnaném věku dodnes svými radami obohatí, je John Kander, autor muzikálů Chicago či Cabaret. Takže se cítím být kompetentní k tomu, abych do toho mohl mluvit, a navíc to dělám z pozice člověka, který tento žánr miluje. Snažím se tak u nás rezonanci
slova muzikál znovu navrátit její čistý tón. Ne každý na to slovo reaguje kladně, někdo v něm apriori vidí pokleslou estrádu. Pro mě je to přitom jeden z nejvíc respektuhodných divadelních žánrů.
A proč jste se rozhodl zrovna pro Slunce, seno? Za tím nebylo něco jako kalkul?
Klidně řekněte, že to kalkul je. Jenomže v tom nejlepším slova smyslu. Když jsem se plný dojmů z muzikálů vrátil z New Yorku, a to jsme už psali Anděla Páně, tak jsem si říkal, že by bylo skvělé udělat muzikálovou komedii. Začal jsem hledat mezi našimi filmovými klasikami, co lidi znají. Kdybych třeba napsal muzikál Nevidomá vlaštovka a byla to strašná řachanda, nepřišlo by na to tolik lidí jako na Slunce, seno. Karlín není zrovna divadlem, kde byste si mohl dovolit nějaké experimenty. Něčím to musí mít zásah přímo na komoru. A tím Slunce, seno bezesporu je. Když jsem s něčím takovým koketoval, zrovna tento film dávali v televizi. S chutí jsem se na něj znovu díval, no a když jsem viděl scénu, ve které Šimon Plánička zázračně vydojí z farářovy krávy dva kýble mléka, vyskočil jsem z gauče a zařval heuréka. Jsem dnes rád, že se to povedlo zrealizovat do té podoby, jakou to v Karlíně má. Ti, co mají ten film rádi, to neurazí a možná i nadchne. A ti, co na to půjdou s předsudkem, bývají mile překvapeni.
Nebál jste se předsudků, když
spojíte své jméno se Zdeňkem Troškou?
No to je právě to. Nakonec mě to lákalo právě i proto, že si řada lidí klepala na čelo, proč dělám „takovou blbost, kterou natočil Troška“. Musel a chtěl jsem ho obhajovat. Je to nesmírně vzdělaný člověk, který má zkušenosti s inscenováním oper po Evropě, navíc dobrý řemeslník, který natočil několik nádherných pohádek, co dávají každé Vánoce. Babovřesky a podobné lidovky také zrovna nemusím, ale jak bych si mohl dovolit mít neúctu vůči někomu, kdo řadě lidem prodloužil život tím, že se u jeho komedií nasmáli? Minimálně u Slunce, sena určitě. Nehodlám tu zastávat nějakou intelektuální vlnu, že je Troška patlal. Díky realizaci tohoto muzikálu jsem právě na tohle téma i trochu rozproudil diskusi, a to mě bavilo.
S muzikálem jste se poprvé setkal kdy?
Nejprve v televizi. Mary Poppins nebo Čaroděj ze země Oz v dětství. A potom na divadle s Bídníky ve vinohradském divadle. Ladislav Županič, který v devadesátkách vedl karlínské divadlo, tehdy obsadil tátu do různých muzikálů. Pomáhal jsem tátovi s korepeticemi a do muzikálu se tak víc a víc zamilovával. Naprosto stěžejní pro mne bylo uvedení Řeka Zorby, kde hrál táta hlavní roli. Viděl jsem to představení snad padesátkrát. V tu chvíli jsem věděl, že přesně tohle chci celý život dělat. Jakmile jsem měl možnost vidět i orchestrální partituru, žánru jsem zcela propadl. Řeka Zorbu shodou okolností napsal právě John Kander. Stojí bojovat za to, aby lidé věděli, že muzikál je jeden z nejkrásnějších druhů zábavy a hlavně umění.