Blážo, a teď si začni užívat
Co by Jaromír Blažek změnil, kdyby mohl? Jeden z nejlepších českých brankářů dnes slaví 50.
Kdysi chybělo málo, aby nahradil slavného brankáře Chilaverta ve Štrasburku. Je to echt sparťan, ale na Spartě ho nechtějí. A víte, že mohl za Plzeň chytat Ligu mistrů?
„Ničeho nelituju. Všechno se stalo, jak mělo,“poví Jaromír Blažek pevným hlasem, který je mu vlastní. Jen jednou se lehce zadrhne. Před Štědrým dnem mu zemřel děda: „Měl rakovinu plic, ale nikdo nečekal, že to půjde takovým fofrem. Byl to veselý chlap a nechtěl by, abychom fňukali.“
Blažkovi, držiteli sedmi fotbalových titulů, je právě dnes 50.
Je čas bilancovat?
Už tolik nedoběhnu, nedoskočím až k tyči, ale nebudu kňourat. Něco jsem si prožil a těším se na příště. Životem jsem oprýskaný, snad už jsem si správně poskládal priority a teď přichází ten nejlepší věk. Až si říkám: Blážo, začni si užívat.
Kdy naposledy jste s sebou plácnul o zem?
Zrovna před Vánoci. Provozuju brankářskou akademii, a když po dětech něco chci, občas jim to taky musím ukázat. Takže rychlé nohy u překážky, pak skočit na žíněnku a chytit. Šel jsem první, aby věděly.
Chytají u vás i malé holky, viďte?
V určitém věku jsou šikovnější než kluci. Rychleji pochopí, nasáknou grify, rychleji provedou. Ale kolem patnáctého roku, kdy kluci zesílí, holky zpravidla nestíhají. V mém segmentu jsou jejich hendikepy bohužel dost vidět. Některé se neodrazí dost, jiné nevyskočí na břevno.
Což je přirozené.
Jasně, ale dokud jsem je nezačal trénovat, neznal jsem to. Měl jsem vůči holčičímu fotbalu výhrady.
A teď?
Názor jsem si hodně poopravil. Holky do toho umějí šlápnout. Navíc fotbal v jejich provedení má obrovský marketingový potenciál. Nedávno jsme o tom mluvili s bývalým spoluhráčem Tomášem Junem, který začíná dělat agenta. Poprosil mě o spolupráci s brankáři a já mu rovnou řekl: Vole, ber i holky!
Co jste si pomyslel, když vás první trenér šoupnul do branky?
Nic, normálně jsem poslechl. Chytal táta, který už tu jedenáct let není, tak jsem šel taky. Teď se dětem snažím vštípit základy, protože brankářské řemeslo je specifické.
A dost nevděčné.
To jim neříkám. (úsměv) Snažím se zaměřovat na děti kolem devíti deseti let, které bývají netknuté. Třeba sparťany nebo slávisty obvykle odmítám, protože servis, který nabízím, mají ve svých klubech. Nezlepšili by se. Bůh ví, kolik je brankářských trenérů ve Spartě. Já tam teda nejsem.
To znělo jako povzdech.
To víte, že mi to vadí, ale dveře do Sparty jsou zavřené.
K těm dveřím se ještě vrátíme, ale povězte: to, co děláte, je spíš byznys, nebo poselství?
Mít to jako byznys, zaměstnám pět šest kolegů a budeme cepovat třicet dětí najednou. Ale já velkovýrobnu nechci. Stačí pár snaživců, kterým předám své zkušenosti.
Mám z toho tolik, abych každý měsíc zaplatil složenky a netrpěl hlady. Chci vést obyčejný život.
Bylo komplikované začít život po životě? Kariéru jste končil až ve dvaačtyřiceti jako historicky nejstarší hráč ligy.
Měl jsem kliku, že jsem zůstal u fotbalu, takže jsem se nesrovnával dlouho. Ale znám kluky, kteří v sobě tu změnu nevyřešili nikdy. Celý dospělý život něco znamenáš, slušně vyděláváš a najednou šlus. Často vám zbudou prázdné ruce a nostalgie, která časem zhořkne.
Co zbylo vám?
Krásné a nepřenosné vzpomínky. Ve svém oboru jsem těžko mohl dosáhnout víc. Liga mistrů, tituly, reprezentace. Nakouknul jsem do míst, kam můžou jen nejlepší.
Začátky bolely?
Vzpomínám ve Slavii na Pavla Řeháka. Klasický mazák se vším všudy. Bylo mi sedmnáct a v Československu ještě vládli soudruzi, když mě jako bažanta čekalo zápisné. První smlouva zněla na pár stovek, tak kde vzít peníze na útratu? Řehák se s tím nepáral: Půjč si od fotra!
Co další mazáci?
Nebožtík Zdeněk Jánoš třeba, dělal jsem mu ve Slavii dvojku. Pan Brankář, ale když náhodou nechytal, kyselou náladou znepříjemnil prostor všem. Rozhodně svého kolegu nerozcvičil na zápas, jak se po náhradníkovi chce. Gólman se potřebuje rozchytat, získat jistotu, ale Jány trefoval cvičné rány naschvál rovnou do šibenice, ne do rukavic. Drsná, ale užitečná škola. Kór pro mladého kluka, který se chce dostat do ligy. Já tuhle hierarchii vždycky ctil.
A ctíte dodnes? I mezi dětmi?
Snažím se. Před tréninkem nejmladší do baga a hotovo, o tom se nediskutuje. Aby se vědělo, že si nejsou všichni rovni hned.
Jenže dnešní mladá generace
bývá spíš hýčkaná, než by měla poslouchat rozkazy.
Nemyslete si, taky většinou chválím. Zvlášť děcka, která mají snahu, ale nejsou zrovna nejnadanější. Nemůžu je přece zdrbat. Ale přes něco nejede vlak.
Třeba?
Jakmile nějaký šikovný kluk vyloženě prdí na to, co ho chci naučit, zvýším hlas. Klidně mu vynadám, ať se nefláká, ale po tréninku mu podám ruku a povím: Jedeme dál, kamaráde, ale příště bych byl rád, kdybys přidal. Je to jako v zápase. Co se během něj stane, se dál nevytahuje.
Jaký jste býval mazák vy?
Žádná svině. Aspoň myslím. Ale když je člověk starší, nebude přece nosit míče a stavět kužely.
Když vás ze Sparty vyšoupnul devatenáctiletý zobák Petr Čech, to jste snášel jak?
Já to vlastně chápal, i když to bolelo. Petr byl pro Spartu skvělý obchod. Sice stál přes dvacet milionů, což byl na naše poměry ranec, ale uvědomte si, za kolik ho potom Sparta prodávala. Byl to promyšlený plán a já věděl, že musím ustoupit. Tak jsem šel hostovat do Příbrami a nelitoval.
Tehdy se začal kazit váš vztah s trenérem Hřebíkem? To kvůli němu jsou přece sparťanské dveře zavřené.
Respektuju pana Hřebíka jako trenéra, jako odborníka na fotbal, ale na pivo s ním nepůjdu. To holt život přináší.
Dřív jste nebyl takový diplomat.
Nechci se v tom nimrat. Poprvé, když přicházel do Sparty, jsem ho neznal. Bral jsem to jako realitu a chtěl chytat. Zásadní problém vznikl až při jeho druhém působení, kdy mu fanoušci pomalovali barák a on jezdil s ochrankou. A když měl přijít potřetí, už jsem se rovnou balil.
Nakonec jste dochytal v Jihlavě.
A byla to výborná zkušenost. Na Nový rok 2012 jsem seděl doma a přemítal, jestli se na všechno nevyprdnout. Viktorku Žižkov jsem odmítl a Jihlavu napoprvé i napodruhé taky. Pan Vaculík, šéf klubu, se ovšem nevzdal. Ozval se napotřetí a prodloužil mi kariéru. Zlákalo mě, že bych pro Jihlavu mohl vychytat postup do ligy.
Což se stalo a v létě se ozvala Plzeň. Tehdy vám bylo devětatřicet.
Taky jsem zíral. Vezmu telefon a ozvalo se: Ahoj, tady Adolf Šádek. Člověče, chtěli bychom tě do Plzně.
Co vy na to?
Hezký, já bych s tím problém neměl, ale nezlobte se. Slíbil jsem panu Vaculíkovi, že když postoupíme, zůstanu další sezonu. Dali jsme si na to ruku. Pokud to ovšem, pane Šádku, myslíte vážně a chcete mě, musíte se domluvit s Jihlavou.
Vážně byste Plzeň neodmítl?
Do Slavie bych nešel, ale proč ne do Viktorky? Klidně. Sešel jsem se i s trenérem Vrbou, abychom si vyjasnili, jak by to mohlo vypadat.
Ale nedopadlo to.
Po pár dnech jsem se jen tak mimoděk zeptal pana Vaculíka: Co vlastně ta Plzeň, šéfe? Jen se usmál a dodnes nevím, jestli si nedělal legraci: Pustím tě, ale museli by za tebe poslat Horvátha, Bakoše a Limberského. Tím to zhaslo a Plzeň si pořídila Matúše Kozáčika.
Mohl jste si ve čtyřiceti zachytat Ligu mistrů.
Ale taky nemusel. Jak říká Cimrman: Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat.
A když vynecháte ten citát?
Možná budu vypadat jako idiot nebo Mirek Dušín, ale když něco slíbím, dodržím to. Nezaprodal bych duši. Můžu kdykoli přijet do Jihlavy a dát si u šéfů v kanceláři kafe, i když rozchod taky nebyl veselý. Můžu poklábosit se Šádkem, aniž bychom já nebo on cítili nevděk. Snažím se tak chovat celý svůj život.
Který klidně mohl mít svůj fotbalový vrchol ve Štrasburku.
To jo. Po mistrovství světa 2002 se čekalo, kam zamíří paraguayský brankář Chilavert. Štrasburk postoupil do francouzské ligy a trenéři Ivan Hašek s Karlem Jarolímem předpokládali, že se Chilavert nevrátí. Příslib zněl jasně: Když to dopadne, jak si myslíme, budeš jednička. Já dřel jako mezek.
Vždyť vám táhlo na třicet.
Možná budu vypadat jako idiot nebo Mirek Dušín, ale když něco slíbím, dodržím to.
Právě proto. Věděl jsem, co umím. Ve Spartě jsem byl páté kolo u motorky, prezident Košťál mi rovnou řekl, ať si něco hledám. Namíchlo mě to a vidina Štrasburku mě kopala dopředu. S Ivanem Haškem jsem si vždycky rozuměl, tak jsem mu chtěl důvěru splatit. Nastoupil jsem do přípravy a ve Františkových Lázních odběhal snad všechno, co hráči v poli. Pak týden ve Francii a já se cítil neprůstřelný. Při každém tréninku jsem létal od tyče k tyči a večer usínal utahaný jako kotě. Chtěl jsem všem dokázat, že na to mám.
Jenže kontroverzní, stárnoucí a obtloustlý Chilavert se vrátil.
A já to dál neřešil, protože tím pádem příslib padnul. Ale byl jsem rád, že jsem galeje podstoupil. Jak praví jedno lidové moudro: Život ti vrátí, co mu dáváš. Z té letní přípravy jsem pak dlouho těžil. Hostování v Příbrami vyšlo a ve Spartě jsem pak ještě spoustu let odchytal. Vážně ze mě nedostanete, že bych litoval.
Před sebou vidíte co?
Práci a pohodu. Rád bych mladým předal, co jsem se od starších naučil sám. Ideálně za deset let to zapíchnu a pak se budu jen dívat.